12.06.2025
Komerční sdělení

Ze slovenských Nových Zámků se v osmnácti vydal do světa a zvládl se chopit celé řady příležitostí, které se mu nabídly. Z kluka bez národnosti a vize se stal americký kadeřník, který se nakonec zvládl prosadit ve světě módní fotografie a který neváhal bulváry New Yorku vyměnit za křivolaké uličky pražské. S fotografem Robertem Vanem jsme si povídali o domově, identitě i svobodě.

Narodil jste se na Slovensku, v mládí jste emigroval do Ameriky a po letech jste se vrátil zpátky a usadil se v Praze. Kde se vlastně cítíte doma?
Doma se cítím tam, kde spím. Já jsem na Slovensku žil osmnáct let, ale když se mě lidi ptají, jak se cítím, nikdy nevím, co tím přesně myslí. Jednou mi v sedm ráno volala nějaká paní redaktorka ze Slovenska a říkala: „Ráda bych s vámi udělala rozhovor, ale slyšela jsem, že se necítíte být Slovák.“ Tak jí povídám: „Paní, v sedm ráno necítím vůbec nic. Maximálně to, že potřebuju na záchod, dát si dvě kávy a cigáro.“ Nějaké to národní cítění, to já v sobě asi úplně nemám. Pocházím z maďarské rodiny, celý život jsme doma mluvili maďarsky. V rodném listě mám sice napsanou maďarskou národnost, ale státní příslušnost tam mám československou. Když jsem pak emigroval, stát mě zbavil občanství, a tak jsem nějakou dobu vlastně oficiálně vůbec neexistoval. Až když mě po dvou letech přijali Američané, tak jsem dostal americké občanství. Jako Američan jsem se ale taky nikdy necítil, a to jsem tam žil třicet let. V Praze jsem teď už pětatřicet let, takže pokud bych to měl hodnotit podle toho, kde jsem žil nejdéle, měl bych být asi Čech. Vnímám to ale tak, že se zkrátka cítím doma tam, kde zrovna jsem. A teď jsem doma v Praze. Dokonce už i hrobku tu mám.

Co pro vás ten domov vlastně tvoří?
Domov je tam, kde je mi dobře, kde se cítím svobodně. Nikdy jsem neměl vlastní rodinu, takže nejsem na nic vázaný. Když se mi někde přestane líbit, sbalím si kufr a jdu o kousek dál. V Americe to bylo fajn, ale co si budeme povídat – byl jsem mladý a nemohl jsem se vrátit. Dneska už bych tam z toho měl asi trochu obavy – zdravotnictví jako u nás tam není, zdravotní pojištění je navíc hrozně drahé. Když tak Havel po revoluci udělil pardon emigrantům, nabídla se mi příležitost pro návrat. Dva kluci, kteří také emigrovali, koupili licenci na časopis Elle a v roce 1994 ho začali vydávat v Česku. Měl jsem nějaké zkušenosti z Elle v Americe, tak mi nabídli místo kreativního ředitele. První redakce byla národnostně dost pestrá – grafik z Austrálie, šéfredaktorka z Kanady, stylistka z Německa... Každý z nás dostal na dva roky českého asistenta, kterému měl předat know-how. Po vypršení smlouvy se většina těch lidí vrátila domů. Já jsem ale zůstal. Asi jsem tenkrát měl tak nějak pocit, že jsem doma, protože jsem zase všem docela rozuměl. Přestože jsem toho česky tenkrát moc nenamluvil a o moc lepší to se mnou není ani teď. Pořád všechny ty jazyky míchám, protože se na to moc nesoustředím. Ale držím se toho, co mi kdysi řekl pan Schwarzenberg – že není důležité mluvit správně, protože lidi, co mluví perfektně, většinou nemají co říct. Když ale mluvíte ze srdce, vždycky se nakonec domluvíte.

Takže to byla ta pracovní nabídka, jež vás přivedla zpět?
Asi ano, roli ale hrála i zvědavost. Já tu totiž předtím vlastně vůbec nebyl. Když jsem emigroval, nemohl jsem se vracet na návštěvy. I když jsem měl americké občanství, nikdy mi nedali vízum. Celá rodina stárla, babička zemřela, pak děda, táta... zůstala jen máma. Až když se po revoluci otevřely hranice a začaly létat přímé lety mezi New Yorkem a Prahou, bylo to najednou mnohem jednodušší. Letenka přitom stála asi tolik, co hamburger, takže to v té době pro mě bylo i velmi levné.

Foto: Oskar Stolín

A co jste tu našel?
Úplně jiné lidi. Byli tak nějak víc normální, upřímní. Na nic si nehráli. Vzpomínám si, jak jsem kdysi ze začátku šel do krámu a chtěl jsem si koupit rukolu. Paní prodavačka mě tenkrát jen odbyla s tím, že nic takového nemají, ať si spíš zajdu k Číňanům, že ti mají všechno. Připomnělo mi to, jak jsme mluvili doma, a tak nějak se mi to líbilo.

Jaké byly vaše začátky v Americe? Jak se z vás vlastně stal kadeřník?
Když jsem se rozhodl emigrovat, jako první jsem se dostal do uprchlického tábora v Itálii. Tam jsme se všichni měli naučit anglicky a vybrat si povolání – elektrikář, horník, kadeřník... Probíral jsem to tenkrát s rodinou, která se o mě starala, a paní hrozně ráda chodila ke kadeřníkovi. Tak jsem si řekl, že tomu dám šanci, a šel jsem se do školy vyučit kadeřníkem. Jednou se tam objevil Vidal Sassoon a hledal dvacet studentů, kteří by neuměli vůbec nic, aby si je mohl sám vyškolit. Byl jsem jeden z nich. Poslal nás na osm měsíců do Londýna, všechno zaplatil a po návratu jsme museli podepsat pětiletou pracovní smlouvu. Byl to byznysmen, to se musí nechat.

Jak to myslíte?
Nechtěl platit za reklamu v tisku. Věděl ale, že tenkrát modelky v časopisech nosily paruky, které byly úplně nehybné – spíše jako klobouk než skutečné vlasy. On se rozhodl to změnit a na focení k jednotlivým fotografům začal posílat své kadeřníky. Chtěl zkrátka, aby se u fotek kromě fotografa začal uvádět i název kadeřnického salonu, což mu nakonec zajistilo publicitu. Tak jsem se na focení dostal i já a bylo mi hned jasné, že tím, kdo skutečně určuje atmosféru, je fotograf. A tak jsem došel k názoru, že to je přesně to, co bych chtěl dělat.

A vám se ta transformace z kadeřníka na fotografa nakonec povedla...
Po pěti letech u Sassoona jsem odešel na volnou nohu. Chtěl jsem fotit, ale potřeboval jsem portfolio. Agentura mě proto poslala do Milána, kde jsem sice fotil zadarmo, ale dostal jsem se k těm nejlepším světovým módním značkám, na kterých jsem si vybudoval portfolio. Když jsem pak někde zaklepal s fotkami Versace, Armani nebo Chanel, otevřelo mi to spoustu dveří. Víte, když jsem byl dítě, táta a máma často říkali, že život je těžký. Já už dneska vím, že život je přesně takový, jaký si ho uděláte.

Jaký jste si ho nakonec udělal?
Doma jsme vždycky mluvili o tom, že se člověk musí vypracovat – pěkně odspodu až nahoru. Když jsem s tím přišel do Ameriky, řekli mi, že to je stará metoda. Že musím začít nahoře a už tam zůstat. V praxi to znamenalo vzít Zlaté stránky, vypsat si všechny redakce a zavolat do nich. Statistika říká, že když zavoláte sto lidem, někdo z nich na vaši nabídku řekne ano. Kdyby k tomu přistupoval s tím svým původním náhledem, zavolal bych prvnímu, a jakmile by mě odmítl, nikomu dalšímu už bych nevolal – myslel bych si, že mě nechtěli proto, že nejsem dost dobrý. Tak to ale nefun­guje. Někdy prostě musíte odmítnout i dob­rého kandidáta – třeba jen proto, že zrovna není vhodný čas.

Portfolio vašich fotografií je ohromné. Fotíte módu, fotíte města, fotíte ženy, fotíte muže... Co z toho vás nejvíc baví?
Všechno. Když jsem začínal, jeden o poznání starší a zkušenější fotograf mi řekl: „Když každý den vyfotíš dva kinofilmy, tak budeš mít denně 72 políček. To znamená, že za rok budeš mít 25 000 políček a za šedesát let milion a půl. Z toho se jich deset povede, i kdyby to měla být náhoda.“ Fotografie je prostě řemeslo jako každé, když budete cvičit, všechny technické náležitosti, světlo, cokoli, to se můžete naučit a natrénovat. Ale zachytit emoce, zachytit, co mají ty lidi před vámi v hlavě, to je jiná. Každý člověk v sobě ukrývá nějakou tu něžnost. A i když vám na focení přijde nějaký velký ma­cho borec, někde hluboko v sobě má pořád toho malého kluka, kterého chcete najít. To už je ale ta část, která se naučit nedá.

Takže něžnost? To je pro vás to ústřední téma?
Jestli ústřední, to nevím. Ale téma to je. Zvlášť u kluků, protože mají pocit, že to je něco, co by v sobě měli potlačovat, aby vyhovovali společenské poptávce. Když se fotí pro klien­ta, tak jde všechno ráz na ráz a všichni se chovají tak, jak je potřeba. Když si s nimi pak ale sednu sám, zajímám se, jaké měli dětství, proč třeba něco dělat nechtějí a podobně. To jsou většinou okamžiky, kdy tu sílu a drsnost odhodí a trochu se otevřou. Ukážou něco ze své opravdovosti. U holek je to jiné, ty takové problémy s autenticitou nemají. Často se nebojí vyjádřit nějaké emoce. Jak už jsem ale zmínil, klientské focení je prostě klientské focení. To musí proběhnout, ať už z toho má kdokoli jakékoli emoce. I kdyby se třeba necítil dobře, bolela ho hlava, měl rýmu... během focení to na něm nesmí být znát.

Na co vlastně fotíte?
Svoje věci fotím pořád na stejný přístroj a to je Polaroid Konica z roku 1964. Co se týče klient­ských zakázek, tak klienti si dost často sami řeknou, jakou techniku chtějí použít. V takovém případě si zpravidla chodím podle potřeby půjčovat foťáky do Foto Škoda. Nemůžu mít doma foťák pro každou příležitost.

Foto: Tomáš Durňák

→ Fotograf československého původu Robert Vano se narodil do maďarsky mluvící rodiny. Ve svých osmnácti letech se rozhodl emigrovat do Spojených států, kde získal místo kadeřníka u legendárního Vidala Sassoona. Díky zkušenostem s kadeřnickou prací během fotografování se rozhodl ke změně oboru a postavil se přímo za fotoaparát. Začal se intenzivně věnovat módní fotografii a pracoval na editorialech a kampaních v New Yorku, Paříži, Miláně a Hamburku. Po roce 1989 se začal příležitostně vracet do Československa, a když v roce 1994 dostal nabídku stát se kreativním ředitelem nově vznikající české mutace časopisu Elle, rozhodl se definitivně přesunout do Prahy. Je známý především svou černobílou portrétní a módní fotografií i oblibou ve fotografické technice zvané platinotypie. Ve své volné tvorbě se dlouhodobě věnuje mužskému aktu, figurální estetice a v posledních letech také zátiší.