27.07.2026
připravila: Edita Erbsová

Jeho obrazy jste mohli zaregistrovat v řadě interiérů, které jsme v Moderním bytě publikovali. Adam Jílek měl našlápnuto stát se hvězdou baseballového hřiště, ale místo pálky zvolil štětec, a rozhodně to nebyl špatný tah. Poprvé jsem se s ním setkala na vernisáži v elegantním prostoru hotelu Alcron, který jeho obrazům poskytl perfektní kulisu. Komentovaná prohlídka, kterou vedl, byla nejen příjemná a uvolněná, ale také mi otevřela hlubší pohled do jeho umělecké podstaty. Adamovy realistické malby zvířat nejsou jen vizuálním zážitkem, ale i upřímným pohledem do duše člověka, který se rozhodl mluvit barvami místo slov.

Co vás přivedlo z hřiště do ateliéru? Pamatujete si okamžik, kdy jste si uvědomil, že vaše cesta povede jinudy? A zůstává ve vás sportovní duše?
K baseballu se bohužel vracím už jen ve vzpomínkách nebo jako divák. Malování mě našlo samo. Uměleckou školu jsem si vybral, abych měl více času na sport. Zlom přišel po nástupu na střední uměleckou školu Václava Hollara, kdy mě malování úplně pohltilo. Musel to být osud.

Foto: Lukáš Hausenblas ml.

Jak vzpomínáte na studia na Hollarce a AVU?
Na obě školy vzpomínám rád. Měl jsem štěstí na skvělé spolužáky, se kterými jsme pak společně pokračovali na AVU a s nimiž se vídám dodnes. I vedení bylo výjimečné – profesor Zdeněk Beran i jeho asistent Pavel Holas byli úžasní. Bohužel už tu nejsou, ale měl jsem to štěstí studovat pod jejich vedením alespoň dva roky, na které nikdy nezapomenu.

Sport a umění, na první pohled úplně odlišné světy. Přesto, našel jste mezi nimi něco společného? Přešel s vámi nějaký princip nebo zkušenost z baseballu i k malířskému stojanu?
Do jisté míry ano, i když se to může zdát nesourodé, v obou oblastech je potřeba hodně dřiny a trpělivosti. V každém sportu, pokud se mu věnujete naplno, je klíčová vytrvalost a tvrdá práce. A podobně je to i v umění, zejména v realistické malbě. Než si osvojíte potřebné dovednosti, trvá to roky. Vlastně celý život se pořád učíte a posouváte. V tom vidím určitou paralelu. Rozdíl je ale v tom, že sport má ten okamžitý prožitek, protože výsledky sdílíte hned s fanoušky a týmem. V umění jste často dlouho sám, ať už se vám dílo daří, nebo ne. A teprve až po měsících, někdy i letech, když se obraz dostane na výstavu, přichází ten moment sdílení s diváky.

Jak byste popsal svůj výtvarný styl někomu, kdo vaše obrazy ještě nikdy neviděl?
Nevím, jestli bych to vůbec dokázal přesně popsat. Kdybych uměl věci dobře vyjadřovat slovy, možná bych se věnoval psaní místo malování (smích). Ale kdybych to měl zkusit, řekl bych, že moje tvorba staví na realistické malbě, kterou propojuji s určitou mírou stylizace. Ústředním motivem jsou zvířata, do nichž vkládám lidské vlastnosti ať už z osobního života, nebo z toho, jak vnímám společnost kolem sebe. Je to taková satira s nadsázkou a špetkou humoru.

Vychází vaše tvorba z předem promyšlené vize, nebo dáváte při malbě prostor spontánnosti a fantazii?
Rozhodně vycházím z promyšlené vize. Ke každému námětu si dělám skici, ze kterých pak vycházím. Hledám ideální kompozici, která co nejlépe vystihne myšlenku, kterou chci ztvárnit. Až když mám vše ujasněné, rozkreslím motiv na plátno a pustím se do malby.

Myslím, že toho často máme všichni hodně, a moje obrazy by měly divákovi přinést určitý klid nebo se o to aspoň snažím.

Vaše zvířata s lidskými rysy působí humorně, ale často nesou i hlubší emoce. Jak se podle vás propojují nadsázka a vážnější roviny? A co vás na tomhle způsobu vyjadřování nejvíc baví?
Snažím se ty méně veselé momenty odlehčit vtipem nebo dvojsmyslem. Myslím, že toho často máme všichni hodně, a moje obrazy by měly divákovi přinést určitý klid nebo se o to aspoň snažím. Co mě na tom nejvíc baví? Asi ta svoboda a možnost zachytit určitý pocit tak, aby nebyl úplně konkrétní. Aby si ho každý mohl vyložit po svém.

Jak chcete, aby vaše obrazy působily na člověka, který je uvidí na výstavě nebo si je odnese domů? Co je tou zprávou, kterou se snažíte sdělit?
Ten vzkaz je spíš moje osobní, niterní záležitost. Nesnažím se nikomu vnucovat své názory nebo pocity, naopak mě těší, když si divák v obraze najde svůj vlastní příběh. To je pro mě možná ještě cennější.

Stává se vám, že k vám přijde námět ve snu tak silný, že byste ho nejraději hned po probuzení namaloval?
Občas ano, ale většinou nejde hned přenést na plátno. Realizace často přijde až po týdnech, měsících, někdy i letech podle toho, jestli se námět hodí k výstavě, kterou zrovna připravuji. Ty se většinou plánují s velkým předstihem, a protože je realistická malba časově náročná, není kolem moc prostoru na spontánní tvorbu.

Foto: Lukáš Hausenblas ml.

Jak důležitou roli hrají ve vaší tvorbě barvy? Máte nějakou typickou barevnou kombinaci nebo odstín, který se vám často vrací?
Nemyslím si, že bych měl nějakou typickou nebo „podpisovou“ barevnost. Ani se o to cíleně nesnažím. Barvy skládám spíš intuitivně podle toho, jak to v daný moment cítím.

Jak vypadá ideální kulisa k vaší tvorbě? Potřebujete klid a ticho, nebo naopak vítáte šum ulice a třeba hudbu?
Záleží na tom, kdy a v jaké fázi malování se zrovna nacházím. Když obraz rozmalovávám, často si pouštím něco živějšího. Naopak při dokončování mám radši něco klidnějšího a pomalejšího nebo někdy i úplné ticho. Mezi mé srdcovky, které můžu poslouchat kdykoli, patří Red Hot Chili Peppers.

Je pro vás důležité, jestli malujete při denním světle, nebo vám víc vyhovuje umělé osvětlení? Jaký vliv má na vaši tvorbu světlo, které vás obklopuje?
V podstatě ani ne. Naučil jsem se pracovat i pod umělým osvětlením. Mnohem důležitější je pro mě klid a co nejméně rušivých vjemů z okolí.

Držíte se svého stylu jako baseballista své oblíbené pálky, nebo rád experimentujete s novými technikami?
Realistická malba mě vždy nejvíce lákala a bavila a myslím, že mě jen tak neopustí. Baví mě celý ten proces od samotného rozmalování až po zpřesňování a promalovávání detailů.

Tvoříte i murály, což je velkoformátová disciplína s úplně jinou energií než práce na plátně. Co vás na nich baví a existuje nějaká stěna, na kterou byste si rád maloval?
Jednu zakázku jsem v minulosti přijal, i když se tomu teď spíše vyhýbám. Mám rád klid svého ateliéru, nemám potřebu exhibovat na veřejnosti, a navíc mi v posledních letech výšky úplně nevyhovují. Takže maluji pouze na „velké“ formáty, na které dosáhnu ze země (smích). Největší plátno, na kterém jsem pracoval, mělo 300 × 200 cm a to mi zatím stačí. Odpověď tedy zní: žádná stěna, v tomto ohledu mě nic neláká.

Foto: Lukáš Hausenblas ml.

Vystavujete i v zahraničí. Vnímáte rozdíly v reakcích mezi českým a zahraničním publikem?
Občas jsem součástí nějaké skupinové výstavy v zahraničí, ale samostatná výstava mě zatím teprve čeká. Co se týče ohlasů, je to náročnější, protože tam vás nikdo nezná. Pokud jde o reakce, neměl jsem zatím nic, co by mě opravdu překvapilo nebo co by se výrazně lišilo od těch českých.

Co považujete za svůj dosavadní největší umělecký úspěch? A existuje nějaký prostor nebo místo, kde byste si jednou opravdu přál vystavovat?
Mám několik významných momentů, na které jsem hrdý, jako zařazení do žebříčku Forbes 30 pod 30 nebo přijetí na AVU na poprvé a spoustu dalších okamžiků. Ale největší úspěch pro mě je, že se mohu plně věnovat malování, což mě opravdu baví. Co se týče výstav, je hodně míst, kde bych si přál vystavovat. Kdybych měl vybrat jen jedno, byl bych velmi rád, kdyby se některý z mých obrazů dostal do Louvru, i kdyby to mělo být za sto let.

Sport má ten okamžitý prožitek, protože výsledky sdílíte hned s fanoušky a týmem. V umění jste často dlouho sám, ať už se vám dílo daří, nebo ne.

Jak vznikla vaše spolupráce s LAGO Showhouse Praha a co pro vás znamená vystavovat v tak unikátním prostoru?
Spolupráce začala před několika lety, kdy showroom LAGO ještě sídlil v Pařížské ulici. Jedna galerie zapůjčila několik obrazů různých autorů a nakonec se ukázalo, že moje tvorba skvěle ladí s minimalistickým designem nábytku LAGO. Nebo aspoň tak to vnímají majitelé showroomu.

Máte obraz, který byste nikdy nedal pryč, protože má pro vás silný osobní význam?
Ke každému obrazu mám nějaké vzpomínky, ale kdybych se nedokázal s žádným obrazem rozloučit, nemohl bych se živit tím, co dělám. Naštěstí většinu svých sběratelů dobře znám, takže některé obrazy občas vídám. Velmi blízký vztah mám k obrazům ze školy, které už dlouho nikde nevystavuji. Ale spíše mě k nim váže vzpomínka na tu dobu a na mého profesora než na to, co na nich je.

Zúčastnil jste se někdy charitativní dražby? Jak vnímáte spojení umění a pomoci druhým?
Charitativních aukcí se zúčastňuji poměrně často a rád, protože mi to dává smysl – takto mohu podpořit dobrou věc. Nejblíže mám momentálně k nadacím Krása pomoci (nadace, která pomáhá seniorům prožívat důstojné stáří, pozn. redaktorky) a Happy Hearts (nadace jejíž hlavním cílem je obnova škol, podpora vzdělání a pomoc komunitám postiženým přírodními katastrofami, pozn. redaktorky), které se snažím aktivně a pravidelně
podporovat.

Jak vnímáte současnou uměleckou scénu? Sledujete práce některých kolegů, jejichž tvorba vás oslovuje nebo inspiruje?
Sleduji scénu své generace i starších kolegů. Je mnoho umělců, jejichž práci mám rád. Téměř všichni absolventi prof. Zdeňka Berana jsou geniální malíři. K některým kolegům samozřejmě vzhlížím, ale spíše bych řekl, že mě jejich tvorba oslovuje, než že by mě přímo inspirovala v tom smyslu, že bych chtěl malovat jako oni.

Jak poznám dobrý obraz? Je to jen o tom, že se mnou rezonuje, nebo mě něčím zaujme?
Rád bych napsal nějaký jednoduchý návod, ale bohužel takový neexistuje. Hranice v umění se dnes natolik rozšířily, že je někdy těžké rozlišit, co je ještě umění a co už není. Pokud na vás obraz působí dobře a vyvolává ve vás nějaké pocity, které ve vás zůstanou i po opuštění galerie, je to určitě skvělé a možná i důležitější než cokoli jiného.

Váš obraz „Sova pálená držící Mickey Mouse“ patří k mým nejoblíbenějším. Můžete přiblížit myšlenku, která za ním stojí?
Je to obraz, který zobrazuje náš skutečný svět, jenž je opakem pohádky, kde ne vždy všechno dopadne, jak by mělo. To byla ta hlavní myšlenka.

Kdybyste měl přenést svůj dosavadní život na plátno, jak by vypadal?
Myslím, že by tam bylo všechno! Něco jako obraz od Hieronyma Bosche (smích).

Máte ve svém domově nějaké své obrazy?
Obrazy maluji převážně na zakázku a pro konkrétní projekty, ale pro sebe to tak úplně nemám. Mám pocit, že bych si na obraz moc zvykl a pak se s ním nechtěl rozloučit. Navíc mi přijde trochu sebestředné mít své vlastní obrazy doma. Momentálně tam mám černobílé fotky Johna Lennona, Amy Winehouse a Red Hot Chili Peppers, které jsem si přivezl z New Yorku.

Kdybyste měl možnost potkat se u vína s nějakou výraznou malířskou osobností nebo jiným umělcem z minulosti, kdo by to byl a proč?
Asi by to byl Vincent van Gogh. Byl nejen geniálním malířem, který byl ve své době nedoceněný, ale chtěl bych mu také říct, že to, co dělal, mělo obrovský význam a jeho díla dnes visí v téměř všech světových galeriích.

Kde kromě LAGO Showhouse Praha můžeme v současnosti vidět vaše obrazy?
Většinou jsou to soukromé prostory, kam bohužel veřejnost nemá přístup. Pokud by někdo měl zájem navštívit moji budoucí výstavu, ať sleduje mé stránky www.adamjilek.cz nebo instagram @adamjilek_art, kde zveřejňuji plánované výstavy. A kdyby to někdo do té doby nemohl vydržet (smích), jeden obraz s opičákem je v Paláci Karlín u vstupu před recepcí, kde je volně přístupný.

Je nějaká otázka, na kterou se vás dosud nikdo nezeptal, ale na kterou byste měl připravenou odpověď?
Spíš mě napadají otázky, které bych už nikdy rád neslyšel (smích).