11.11.2025
připravila: redakce

Alespoň jednou za život mu podlehne vesměs každý. Věci balancující na hranici kýče mají zvláštní schopnost vynořit se v pravou chvíli a chytit za srdce. Ani nevíte jak a nesete si domů předmět, nad kterým strážci dobrého vkusu ohrnou nos nebo káravě zvednou obočí. Jenže je pozdě, už jste lapeni.

Umělci, designéři, architekti, zkrátka všichni, pro které je dobrý vkus posvátné zaříkadlo i pracovní nástroj zároveň, by měli být vůči kouzlu kýče rezistentní. Zeptali jsme se, zda neexistuje věc, o které si myslí, že je nevkusná, a přesto jí nedokážou odolat. Jaký je jejich milovaný kýč?

V prostředí nasáklém designem je kýč persona non grata. Je démonizovaný, přesto se zdá všudypřítomný. Občas máme pocit, že ho potkáváme na každém kroku. Ale můžeme si být jistí, že víme, kde je hranice mezi uměním a kýčem? Umíme ho správně identifikovat? A je kýč opravdu tak zavrženíhodný? Málokdo ví o kýči tolik jako docent Tomáš Kulka z katedry estetiky FF UK, a tak jsme se zeptali...

Kýč jako diagnóza

Kdy byl definován kýč, kdo ho pojmenoval a proč?
Tento pojem pochází z poloviny 19. století, kdy však nebyl definován. Kýč se stal všeobecným a rozšířeným jevem se silným dopadem na masovou kulturu až v druhé polovině devatenáctého století a jeho vliv od té doby neustále stoupá. Cílem definice je zodpovědět otázku, které objekty spadají do kategorie zvané kýč. Právě tak jako definice zlata (daná jeho atomo­vým číslem v Mendělejevově tabulce prvků) nevysvětluje, proč je zlato drahé a proč se třpytí, nedává tato charakteristika odpověď na všechny otázky, které v souvislosti s kýčem vyvstávají. Sám pojem kýč má svůj ustálený význam: označuje obecně líbivé věci, které však bývají kulturní elitou společnosti zavrhovány. Kdokoli tohoto pojmu užívá, implikuje (ať chce, či nechce) negativní soud o věcech, které se mnohým líbí. V tomto smyslu prostě kýč je elitistickým pojmem, a pokud se jeho význam nezmění, pak takovým i zůstane.

A mnohem víc v listopadovém čísle Moderního bytu