23.06.2025
připravila: Edita Erbsová

Když vstoupíte do studia Aleše Najbrta, okamžitě pocítíte tvůrčího ducha, který prostupuje každým kouskem prostoru. Uvolněná atmosféra a kreativní energie jsou citelné na každém kroku. Studio se nachází jen kousek od rušného Anděla, ale přesto jsem měla možnost ocitnout se v oáze klidu uprostřed zeleně, kterou vnitroblok kolem studia poskytuje. Když mě ve svém studiu přivítal s omluvou, že má nohy od barvy, protože ten den maloval obraz, a přezul se do tenisek, neměla jsem pochyb o tom, že tvůrčí proces a osobní přístup k práci jsou pro něj životním posláním. Aleš Najbrt, navzdory svým úspěchům, zůstává skromný, což je nesmírně sympatické.

Jak vzpomínáte na svou práci v polovině 80. let v rámci aktivit Pražské pětky a na své působení v pozici Art directora v časopise Reflex?
Na osmdesátá léta vzpomínám velmi rád a s jistou nostalgií, protože to bylo nesmírně důležité a formativní období. Studoval jsem na UMPRUM a zároveň se stal členem Pražské pětky, nejprve v Baletní jednotce Křeč a později v Divadle Sklep. Měl jsem možnost spolupracovat s mnoha umělci, například se skupinou Tvrdohlaví, pro kterou jsem navrhl plakát na jednu z jejich výstav. Bylo to období plné tvůrčího nasazení a přátelských vztahů. Po revoluci jsem se krátce nato stal art directorem časopisu Reflex, kde jsem původně plánoval zůstat jen měsíc nebo dva, ale nakonec jsem zůstal tři roky. Důvodem byla nejen práce na Reflexu, ale i vydávání časopisu Raut s kolegy a přáteli. Práce v týdeníku byla náročná, zejména kvůli našemu stylu práce s grafikou a typografiií, ale přesto mě dost bavila. Zůstal jsem aktivní i v Divadle Sklep a celé Pražské pětce, což velmi ovlivnilo můj tvůrčí život.

Jak se podle vás proměnila role grafického designéra od začátku vaší kariéry až po současnost?
Významně. Před revolucí pracovali grafici převážně jako umělci ve svých ateliérech, využívali tradiční techniky jako tužku, štětec nebo pero. Byli to jednotlivci, kteří pracovali ve svých ateliérech podobně jako umělci. Revoluce přinesla obrovské množství práce a grafickým designem se začali zabývat i lidé z IT, zejména s příchodem počítačů na začátku devadesátých let. Svůj první Mac LC2 jsem si koupil v roce 1992, což bylo docela odvážné, protože to pro mě bylo něco zcela nového. S nástupem počítačů byla kvalita grafického designu všelijaká, což bylo poznat spíš na průměrné grafice, která u nás zůstává stále nekvalitní. I když absolventů škol přibývá, stále je jejich počet v porovnání se západními zeměmi relativně nízký.

Kdo vás výrazně ovlivnil ve vaší kariéře?
Třeba americký pop art, který miluji dodnes. Andy Warhol, Roy Lichtenstein nebo Jasper Johns. Ale mnoho dalších umělců třeba velmi odlišného zaměření. V osmdesátých letech mě ovlivnili britští designéři, kteří měli velký vliv na určité posuny v grafickém designu. U nás to byly legendy jako Sutnar, Teige, Hlavsa, Týfa, Vaněk a Solpera – jména, ke kterým jsem jako mladý vzhlížel, ale zároveň jsem chtěl jít svou vlastní cestou.

Foto: Lukáš Hausenblas

Jaké jsou největší výzvy při tvorbě nápadů v době vizuálního přesycení? Lze ještě vytvořit něco zcela nového, nebo je vše reinterpretací toho, co už existuje?
Od grafiků a umělců se často očekává, že přijdou s něčím úplně novým, ale pravdou je, že se to podaří jen občas. Věřím, že nám se to párkrát povedlo. Svět je dnes propojený a tisíce lidí řeší podobné problémy, takže všichni navazujeme na to, co tady už bylo, co nás obklopuje. Nemyslím si, že je nutné, aby všechno muselo být zcela nové a původní. Důležité je, aby člověk svou práci dělal dlouhodobě. Ať už jste volný umělec, nebo designér, časem se váš osobitý styl projeví. Myslím, že když jste mladí, je přirozené vzhlížet k určitým umělcům nebo stylům a napodobovat je. Klíčové ale je, zda se vám podaří najít svou vlastní cestu.

Jak důležitá je pro vás tvůrčí svoboda? Stává se často, že zadání se zákazníkem spoluvytváříte?
Je to absolutně tak. Snažíme se spolupracovat se zákazníky jako s partnery, ne soupeři. Společnou diskuzí a výměnou informací směřujeme k nejlepšímu výsledku. Je klíčové, aby druhá strana byla s výsledkem spokojená a věřila mu, jinak to pak nefunguje. Naše práce není jen o našich nápadech, ale i o tom, jak je přijme zákazník. A vůbec to neznamená, že bychom chtěli dělat kompromisy. Potřebujeme odvážné klienty, kteří jsou ochotni s námi spolupracovat a sdělit nám své potřeby, protože oni je znají nejlépe.

„V dnešní době je korektnost často přehnaná, což bohužel ovlivňuje humor. Někdy provokovat a překvapit je něco, co mě zajímá.“

Jaký je ideální počet variant, které předložit klientovi?
Záleží, s kým pracujeme, jaká je jejich zkušenost s námi a naopak. Někdy je nutné připravit větší množství návrhů, což běžně děláme. Při tvorbě nové značky může vzniknout mnoho návrhů, z nichž vybíráme ty nejlepší. Často představíme pět až šest návrhů a společně zúžíme výběr na jeden nebo dva, které dále dopracováváme. V některých případech ale připravíme pouze jeden návrh. Stává se, že klienti přicházejí s požadavkem, abychom rozhodnutí udělali za ně, protože důvěřují našim odborným znalostem, což je skvělé. Vždy je důležité dát klientovi prostor k tomu, aby mohl vyjádřit svůj názor. Každý projekt důkladně prověřujeme a přistupujeme k němu poctivě.

Kdybyste mohl navrhnout vizuální styl pro libovolné město na světě, které by to bylo a proč?
Nemám konkrétní ambice. Vytvořili jsme loga pro Prahu a Ostravu, což jsou pro nás velmi významné projekty. Naše práce přichází přirozeně, obvykle si o ni neříkáme. Kdybych měl navrhnout logo pro New York nebo Londýn, proč ne, ale takto o tom nepřemýšlím. Kdybych mohl dělat třeba obal desky pro Sparks, Davida Byrnea nebo Nicka Cavea, byl bych šťastný. Ale stojím nohama na zemi a jsem spokojený, že teď třeba pracuji na obalu nové desky Vladimíra Mišíka společně s Karlem Halounem. Pro mě je důležitá radost z práce, ne nutně největší hvězdy.

Zmiňujete logo pro Ostravu, které působí zdánlivě jednoduše, ale vytvořit ho určitě jednoduché nebylo. Dokonce kolem něj byly i nějaké kontroverze. Jak to bylo?
Vytvořit logo pro Ostravu nebylo jednoduché, i proto, že to nebyla soutěž. Po úspěchu s lo­gem Prahy nás Ostrava oslovila, protože si nevybrala ve dvou veřejných soutěžích. Museli jsme navrhnout pět různých log. Už vytvořit jedno dobré logo pro velké město je obtížné, natož pět. Nakonec jsme je předložili, ale já jsem věřil, že právě ten jeden je správný. Rada města ho schválila téměř jednohlasně. Někteří lidé kritizovali jeho jednoduchost a fakt, že ho vytvořil tým z Prahy, ale město i lidé ho přijali. Chtěli jsme lidové logo, které by si lidé mohli třeba vytetovat nebo nakreslit křídou, a to se nám, myslím, podařilo.

Vaše studio vytvořilo první vizuální identitu pro MFF Karlovy Vary již v roce 1995. Cítíte díky dlouhodobé spolupráci větší zodpovědnost? Začínáte pracovat na návrhu pro příští ročník ihned po jeho skončení, nebo si dáváte nějaký čas na odstup?
Už otázkou naznačujete správně, že si to asi mnoho lidí nemyslí, ale ano, s každým rokem je zodpovědnost větší. Pracujeme s týmem, který je náročný, a několikrát jsme museli začínat s návrhy znova od nuly. Jiří Bartoška měl rád překvapivé a vtipné věci, což nám bylo blízké, a díky tomu jsme spolupracovali tak dlouho. Po festivalu jsme si obvykle dávali odstup, ale od září jsme začali diskutovat o novém ročníku. Příprava trvá skoro celý rok a základní návrh se schvaluje v listopadu a práce pak pokračuje od ledna. Na návrzích se může podílet každý designér z našeho týmu, je to taková vnitřní soutěž a možná i jeden z důvodů, proč to ještě můžeme dělat. Sám bych dost možná už dávno vyhořel.

Máte nějaké rituály, které vám pomáhají dostat se do tvůrčího flow, když máte úplně, jak se říká, prázdno?
Rituály přímo ne, ale dáváme si čas na práci. Pravidelně se scházíme, abychom sdíleli nápady. Snažím se být motorem, který rozpohybuje tým, když je potřeba. Někdy nápady přicházejí hned, jindy potřebují uzrát a chvíli trvá, než se kola roztočí a začnou nás napadat dobrý věci. Ze zkušenosti vím, že je důležité být důsledný a nespokojit se s prvním návrhem, ale říci si, pojďme vymyslet ještě něco jiného nebo některý nápad ještě vylepšit.

Vaše studio je poblíž naší redakce, dejte nám tip, kam zajít na pivo nebo na skleničku?
Máme několik oblíbených míst. Pracujeme pro Ambiente, mám rád jejich podniky. Na víno chodím do Bokovky a nejblíž máme bistro Triko, kam chodíme skoro každý den.

Když už jsme u vína. V jednom rozhovoru jste zmínil, že máte rád etikety a špunty od vína.
Zajímám se o vše kolem vína, ale špunty nesbírám; místo toho sbírám plíšky ze šampaňského. Jsem sběratel v různých oblastech a etikety na víno jsou trošku můj sport a součást mých deníků, do kterých lepím všechno možné a jednou z věcí jsou etikety na víno.

Kolik deníků máte a je to pro vás forma relaxace?
Mám jich už hodně. Něco přes 160. Jsou to takové malé bločky. V podstatě je to pro mě jakýsi osobní časopis a zároveň mě to hodně baví. Jsem takový lepič. Samozřejmě do nich i píšu a kolážuju. Deníky jsou pro mě záznam toho, co prožívám já a moji blízcí.

Foto: Lukáš Hausenblas

Vracíte se k nim někdy?
Vracím. Ne každý den, ale občas se podívám na záznamy, třeba když hledám tipy na restaurace nebo muzea v místech, kam se vracím. Pomáhá to i přátelům, kterým někdy oživím vzpomínky nebo jim poskytnu užitečné informace.

Vybudoval jste velkou značku Studio Najbrt. Co hledáte u lidí, které přijímáte do svého týmu? A učíte se něco od mladších kolegů?
Jsem rád za lidi, kteří jsou ochotní zůstat delší dobu, protože smysluplná spolupráce se vytváří až časem. Tým se u nás občas obměňuje, někteří zůstávají stabilně, ale přicházejí noví, mladší designéři, kteří přinášejí novou estetiku. Myslím, že spojení zkušenosti a energie mladých designérů je mix, který pomáhá k dobrým výsledkům (skromný smích, pozn. redaktorky).

Jaký je příběh vašeho studia? Jak důležitý je pro vás genius loci místa, kde tvoříte, a to, čím se obklopujete?
Naše studio se nachází v prostoru, který sloužil jako konírna a později tiskárna a vědecký ústav cukrovarnický. Prostor objevila Zuzana Lednická, designérka a partnerka ve studiu a podílela se na jeho rekonstrukci. Přizpůsobili jsme ho našim potřebám a stále se tady cítíme jako v novém, i když tu už deset let pracujeme. Genius loci je pro nás klíčový – prostor s klidnou zelení vytváří prostředí, kde se dobře tvoří a kde se naši lidé i klienti cítí příjemně. Rád se obklopuju kvalitním designem a uměním, protože to výrazně přispívá k mému pocitu pohody a inspirace, doma i v práci.

Máte nějakou designovou ikonu, která je vám zvlášť blízká?
Jak jsem říkal, velmi mě ovlivnil pop art, a dokonce jsem maloval popartové obrazy. Mám doma sedačku z tramvaje T3 od Miroslava Navrátila, která je symbolem českého pop artu. Moje žena mi ji před lety sehnala a věnovala. Je to pro mě taková ikona.

Chápete subjektivitu vnímání umění jako obohacující, nebo frustrující?
Není to pro mě frustrující, naopak mě těší, když lidé vnímají dílo jinak než já. V tvorbě často zjednodušujeme, abychom něco sdělili, a právě to zjednodušení dává prostor pro různé interpretace. To mě baví a s tímto principem pracujeme.

Jakou zodpovědnost máte jako designér za ovlivňování estetiky v Česku?
Cítím určitou zodpovědnost, protože design zásadně ovlivňuje vnímání společnosti. Mrzí mě, že ne všichni designéři to vnímají stejně. Je důležité nebát se velkých projektů, protože právě ty mají největší dopad na širokou veřejnost. Kvalitní design může pomoci napravit estetickou dezorientaci, kterou u nás stále vidíme, třeba v architektuře. Důležité je pracovat i na věcech, které mají vliv na mnoho lidí a pomáhají zlepšovat jejich vizuální vnímání.

Vidíte nějaký posun k lepšímu?
Určitě, jsem celoživotní optimista, i když to jde pomalu. Čekali jsme, že změny ve společnosti, včetně estetického vnímání, budou rychlejší. Ale vidím pokrok, zvlášť u našich partnerů, kteří jsou teď vzdělanější a mají přehled o tom, co se děje v zahraničí, takže i oni požadují vysokou kvalitu. Je to výrazně lepší než dřív.

Shodneme se, že humor má v grafickém designu své místo? Existují podle vás nějaké hranice?
Nevím, jestli se shodneme, ale humor v de­signu rádi používáme. Hranice moc rád nemám, byl bych rád, kdyby neexistovaly, i když chápu, že určitá odpovědnost je potřeba. Myslím si, že v dnešní době je korektnost často přehnaná, bohužel na úkor humoru. Někdy provokovat a překvapit je něco, co mě zajímá.

Vzpomínáte si, co vás naposledy rozesmálo k slzám?
Byl to František Skála. Napsal texty k písním o Thomasovi a Ruhllerovi, což je dvojice performerů, ve které účinkuji. Texty jsou na motivy lidových písní a jsou o nás. To mě rozesmálo hodně, mám to stále v hlavě. Ale určitě je toho ještě mnoho, já se rád směju.

Dokáže vás v dnešní době ještě něco šokovat, nebo se s rychlostí internetu a přívalem informací ztratil pocit překvapení?
Jestli mě něco dokáže šokovat, nevím, ale určitě mě stále něco překvapuje. I když teď mě nic konkrétního nenapadá, pocit překvapení jsem rozhodně neztratil. V naší tvorbě rádi sami překvapujeme, ale zároveň mě i nadále překvapují neuvěřitelné věci, které lidé v umělecké oblasti dělají. Nebo vědecké objevy, vesmír. Co mě asi nejvíc překvapuje, jak rychle se vše mění, od doby, kdy jsme neměli mobily nebo internet, po současné technologie jako AI. To je pro mě překvapivé a fascinující zároveň.

O televizním cyklu Identita jste řekl, že tady dlouho chyběl pořad o grafickém designu a že by mohl být velice zábavný. Byla pro vás práce na tomto projektu zábavná?
Snažil jsem se, aby to bylo trochu zábavné, ale upřímně, byla to docela dřina. Nikdy předtím jsem nic podobného nedělal, a i když grafický design není obor, který by byl v centru pozornosti, seriál pomohl mnoha lidem otevřít oči. Byli překvapeni, kolik zajímavých lidí a témat se v něm objevilo, a uvědomili si, že grafický design je všude kolem nás, i když to často nevnímáme. Naše práce je sice spíše služba, ale je skvělé, že Identita přiblížila divákům, kolik velice šikovných designérů na světové úrovni u nás je.

Sledujete facebook nebo instagram Grafický odpad, který vytvářejí dva studenti grafického designu?
Občas ano, ale já toho odpadu vidím kolem sebe dost (smích).

Ptám se proto, protože by mě zajímalo, jak by vypadal váš plakát na protest proti špatnému designu?
Byl by co nejjednodušší, s jasným sdělením. Ale osobně si myslím, že změna přichází hlavně prostřednictvím naší každodenní práce a úsilí nás všech, kteří to umějí, aby trošku vytlačili ty, co to neumějí. Je to trochu idealistické, ale věřím, že se posouváme kupředu. Jsou věci, které se vám na první pohled nemusejí líbit, ale za čas zjistíte, že jsou úžasné nebo že vás k něčemu inspirují.

Uměl byste napsat báseň nebo složit píseň o typografii?
(smích) Sám jsem se do toho nikdy nepustil, mám spoustu jiných zájmů a práce, ale nikdy neříkej nikdy. Typografie a slova jsou součástí mé práce, ačkoli texty píšu spíše z nutnosti než z vášně. Básně jsem nikdy nepsal.

Vybavíte si, co vás naposledy dojalo a kdy naposledy vás zaplavil pocit vděčnosti?
Naposledy jsem se dojal při sledování filmu Paříž, Texas od Wima Wenderse, který jsem po mnoha letech viděl na Slavonice Festu. Pocit vděčnosti zažívám teď docela často díky přátelům a svým dětem.