14.08.2026
připravila: Anna Martinková

O kreativitě mluví jako o duševní chorobě, s níž může fungovat jen velmi daleko ode všeho. Uprostřed hor, písku, moře a lesa. Jen tam, kde se člověk může setkat sám se sebou. Phillipovi to tak evidentně funguje. Je mu sedmdesát šest let, patří k nejproduktivnějším tvůrcům a design je stále jeho vášní. 

Co se odehrává v hlavě designéra během takové akce, jakou je Milan Design Week?
Víte, mám obrovské nadání, které velmi znervózňuje mou paní, že dokážu abstrahovat od jakékoli situace. To znamená, že vypínám nějakou ze svých životních funkcí a jednoduše dělám to, co je v tu chvíli potřeba, aniž bych byl úplně přítomný. To ale samozřejmě neplatí pro rozhovor s vámi!

Nejste vůbec zvědavý? Funkcepozorovatele zůstává vypnutá?
Jsem hluboce ponořen do designu. Pro mě je však bytostně spojený s mentální činností, k níž potřebuji samotu. Tady na Salone del Mobile plním své závazky – mluvím s vámi a s dalšími novináři, setkávám se svými partnery, což je samozřejmě pro mou práci důležité, ale není to její podstatou. Hlavní náplní mé práce je být snílek. Ve chvíli, kdy se ocitáte v showroomu, sen je pryč.

Zajímalo by mě, jestli se z podstaty svého povolání necítíte být někdy přesycený designem?
Mám několik výhod. Tu první mi přináší má povaha, díky níž necítím potřebu sledovat to, co dělají ostatní. Za druhé je to věc, kterou miluji. Design mě stále baví a pořád mi nabízí další a další výzvy, které mohu překonávat. Jako třeba vytvořit to nejpohodlnější křesílko pro Kartell s použitím umělé inteligence a podobně. A nakonec design v mých očích představuje poměrně rozsáhlou a velice různorodou oblast, kam patří nejen interiér, architektura, ale i například design zdravotnických pomůcek, lodí, potravin... Takže ne, přesycení není můj problém.

Když jste zmiňoval A.I. Lite Chair, co se děje s designem pod vlivem uměléinteligence? Mění se nějak role designéra?
Když se podíváte na většinu vynálezů, které vytvořil člověk, zjistíte, že mají své světlé a stinné stránky. Jako třeba tenhle fantastický telefon – je úžasný v tom, že s ním můžete pracovat a komunikovat odkudkoli, najdete si na něm jakékoli informace. Na druhou stranu je třeba uvědomit si fenomény, jako jsou fake news či pornografie, které tvoří nemalou součást těchto informací. To jsou věci, s nimiž nebojuji, nepřestávám kvůli nim telefon používat, ale musím o nich vědět. Extrémnějším příkladem je atomové jádro, které člověku na jedné straně poskytlo jistotu energie dostupné bez masivního znečištění ovzduší, na druhou stranu mu dalo do ruky zbraň hromadného ničení. Člověk je tedy patrně odsouzen k ne­ustálému balancování na hraně světla a stínu, a to i v případě A.I.

Tomu rozumím, ale co se děje, když jako designér přesunete procesy, které seodehrávají ve vaší hlavě, do technologie?
Máte větší volnost, větší prostor pro vlastní představivost. Můžete více prioritizovat a soustředit se na momenty návrhu, které jsou pro vás důležité. V případě A.I. Chair se to promítlo v promýšlení židle v různých rovinách – v tom, aby šlo o kus nábytku s minimální hmotou, vyrobený co nejekologičtěji s minimální energetickou náročností. A to bylo prosím před sedmi lety, kdy byla A.I. v podstatě neznámou technologií. Tehdy to chudákovi mašině trvalo tři roky, než Lite vytvořila. Dneska to máte stisknutím tlačítka.

Co je pro vás důležité při výběru značky, s níž budete spolupracovat?
Obecně vyhledávám společnosti, které fungují více jako neformální komunita. Kde lidé pracují ne proto, že musí, ale protože svou práci milují. Je v tom vášeň, která je úrodnou půdou pro sny a vize. Spíše než o pracovní vztah jde o mnohaleté milostné románky. To je třeba i případ Glas Italia, s níž spolupracuji celé roky, a majitelé Alessandra a Lorenzo Ariosovi jsou jedni z nejvíce okouzlujících lidí, které znám. Zároveň jsou to špičkoví odborníci ve svém oboru. Důležitá je pro mě i materiální stránka každého projektu, protože i v tom je samozřejmě hodnota. A když mluvíme o Glas Italia, sklo a práce s jeho transparentností je srdcová záležitost. Práce se sklem je svého druhu magie na bázi matematiky. Protože reflexe znamená zpětný odraz světa, který je vně skla, a difrakce znamená odraz toho, co je uvnitř skla. To je poezie v nejčistší formě.

Pořád mi to vrtá hlavou. Vy jste v Miláně a nemáte žádnou touhu tu něco vidět, zažít, užít?
Vím o jedné báječné posteli s moc příjemným polštářem v hotelu Bvlgari. A pak ještě možná nějaký ten koktejl s přáteli a procházku. Ale to nevím, jestli stihnu.

Phillipe Starck, * 18. ledna 1949, Paříž

→ Během své kariéry vytvořil okolo 10 000 počinů od předmětů denní potřeby, nábytku, dopravních prostředků až po vodíkovou čerpací stanici nebo zdravotnické přístroje. Z jeho studia, které vede od konce 70. let minulého století, vzešla řada ikonických objektů, jako je křesílko Louis Ghost pro Kartell, lis na citróny Juicy Salif pro Alessi, baterie Axor Starck V nebo umyvadlo Starck Barrel značky Duravit. Jeho design je díky své jednoduchosti a nadsázce snadno rozpoznatelný. Nebojí se experimentovat s novými materiály a hledat inovativní technologická řešení. Od roku 1986 je profesorem na milánské Domus Academy a na pařížské L’École Nationale des Arts Décoratifs.