14.06.2026
připravila: Edita Erbsová

Tomáš Havránek interiérový design nedělá. On ho skutečně žije. Za pětadvacet let prošel cestou od prvních skic k náročným realizacím i založení školy IDK. Dnes navrhuje interiéry, předává zkušenosti dál a působí přesně tak, jak pracuje. Klidně, přirozeně a s jasnou vizí.

Když se ohlédnete za pětadvaceti lety interiérového designu u nás, co prošlo větší proměnou? Samotné interiéry, nebo lidé a jejich vztah k bydlení?
Myslím, že mnohem víc se proměnili lidé a způsob, jak dnes bydlení vnímají. Samozřejmě se mění trendy, materiály i technologie, ale to je přirozený vývoj. Mnohem zajímavější je proměna klienta. V devadesátkách a na přelomu tisíciletí si lidé přes bydlení často budovali společenský status. Byla v tom touha ukázat se, předvést, co si mohou dovolit, tak trochu machrovat na návštěvy. Dnes je to úplně jinak. Z domova se stal hluboce intimní, soukromý prostor. Česká společnost neuvěřitelně zbohatla a lidé už neinvestují do vnější pózy, ale sami do sebe, do svého komfortu, klidu a duševní pohody. Chtějí, aby jim doma bylo dobře, aby tam mohli zpomalit. Klíčovou hodnotou se stala dobrá adresa, lokalita, která mi pro životní styl něco zajišťuje. A lidé řeší čím dál víc i přesah za hranice vlastního bytu, jak vypadá dům, společné prostory, okolí.
Proměnila se ale i samotná spolupráce. Dříve se lidi ostýchali oslovit bytového návrháře. Ta profese tu nebyla etablovaná, nevěděli, jak s designérem spolupracovat, jestli je nepřeválcuje. Přicházeli spíš tehdy, když se zasekli, a převážně po nás chtěli hezký ná­vrh. Dnešní klienti jsou neuvěřitelně zorien­tovaní a nároční. Estetiku si umějí nakoukat na pinterestu. Hledají parťáka, který jim dodá komplexní službu od prvotního konceptu až po koordinaci řemeslníků. Spousta lidí si dnes dokáže zařídit hezké a funkční bydlení sama. Ale práce designéra by měla mít ještě nějaký přesah. Vždycky říkám, že když někdo vstoupí do dobře navrženého interiéru, měl by okamžitě poznat, že tam pracoval profesionál. Nemusí to být okázalé. Ale měl by tam být rukopis, koncept, emoce nebo nějaká nečekaná vrstva navíc.

Často se říká, že odvážný návrh potřebuje odvážného klienta. Jak to vidíte vy?
Já si spíš myslím, že tu odvahu si musí designér u klienta zasloužit. Přece nemůže čekat, že klient přijde otevřený a hned přijme jakýkoliv návrh. Klient má právo veta, to je bez diskuse. Ale pokud designér umí ideu vysvětlit srozumitelně a nadšeně, vybuduje si velkou důvěru. A ten klient sebere odvahu a řekne: No jasně, proč ne? Mám vedle sebe profíka, který to zvládne. A obrovskou roli v tom hrají příbě­­hy. Každý dobrý design v sobě nějaký příběh nese, ať už jde o ikonické křeslo, světlo, nebo obraz. Svět designu je prošpikovaný ne­uvěřitelně emotivními příběhy designérů a jejich nápadů. Když člověk pochopí, proč nějaký návrh vznikl, začne se na něj dívat úplně jinýma očima. Najednou si nekupuje jen produkt, ale i kus emoce. A když vidí v očích designéra to nadšení, řekne: Já to chci taky. Navrhuji přitom jenom věci, které osobně znám, miluju a kterým věřím. Nemůžu mít doma všechno, ale vím, jaký příběh za každou věcí stojí. A to je přesně to, co klientovi předávám.

Jsme jako Češi v přístupu k designu stále v něčem specifičtí?
Pořád zůstáváme zdravě konzervativní, což myslím v tom nejlepším slova smyslu. Češi přemýšlejí nad kvalitou materiálů, nadčasovostí a praktičností. Chtějí, aby interiér fungoval dlouhodobě, nechtějí bydlení, které je omrzí za dva roky. Co je ale pořád trochu složitější té­ma, je odvaha investovat do čisté esteti­ky nebo výtvarného umění. Přitom právě emo­ce a estetická vrstva jsou strašně důležité. Nedávno jsem slyšel krásnou větu: Tělo vyžadu­­je komfort, ale oči chtějí krásu. A to přesně vy­stihuje mou filozofii. Dobré bydlení má u nás obrovskou tradici už od funkcionalismu, kdy bylo umění jeho nedílnou součástí. Na to se snažím navazovat a vracet do interiérů vý­tvarno a sklo. Miluju české sklo. Klienti ho kupují rádi ve formě světel, BROKIS, Lasvit, BOMMA. Ale dekorativní předměty jim unikají, a přitom jsou nádherné. Já po mnoha věcech jenom toužím, doma nemám místo na všechno. Tak se aspoň rehabilituji přes klienty. Koupí to oni a já se toho aspoň chvilku dotknu (smích).

Tužka, vizualizace, AI. Jak se proměnil sa­motný proces návrhu a co je v této profesi stále nenahraditelné?
Spojení ruky a mozku skrze obyčejnou tužku. To je naprosto bez diskuse. Umělá inteligence je skvělá na rešerše, vyhledávání inspirací nebo zrychlení procesů, které nás nebaví. Jenže tvorba samotná probíhá v hlavě a tam AI nemůže. Samotný návrh není software. Je to způsob myšlení a nejjednodušší prostředek, jak zaznamenat čistou myšlenku, je pořád ruka s tužkou na papíře. Když se tohle propojí, vznikají ty nejautentičtější věci. Před těmi dvaceti lety těch inspiračních zdrojů bylo minimum. Nebyly sociální sítě, nebyl nabušený internet. Jak jsme si to museli těžko dohledávat, tak jsme hodně tvořili ze sebe. Bylo to niterné. Dnes jsou začínající designéři bombardováni miliony dokonalých podnětů a hrozí, že budou spíš kopírovat než tvořit. I klienti dnes vědí, jak vypadá dobrý interiér, takže najít vlastní rukopis a originální názor je podstatně těžší než tehdy, když jsme začínali my. Ta fáze přemýšlení nad konceptem je na celé profesi to nejkrásnější, a přesto se dnes kvůli tlaku na čas nejvíc šidí. Sám sebe musím někdy zastavit a připomenout si, proč tu práci vlastně dělám. A výsledkem naší práce přece není hezká vizualizace. Skutečným výsledkem je až zhmotněný, zrealizovaný prostor se všemi kompromisy, které k reálnému životu patří. Nápad má hodnotu teprve tehdy, když žije v realitě.

Už šestnáct let vedete Školu interiérového designu IDK. Co vás k tomu původně vedlo?
Tak trochu sobecký důvod. Učil jsem na střed­ních školách, ale jak se rozjížděla moje vlastní designérská praxe, už se to nedalo časově stíhat. Výuka mě ale nesmírně nabíjí, takže jsem si řekl: Pojď si udělat vlastní školu. Věřil jsem tomu, že to bude fungovat, a šestnáct let to funguje. Ukázalo se, že tento typ vzdělávání je jediná šance pro lidi, kteří se chtějí profesio­nálně rekvalifikovat a už nemohou studovat střední nebo vysokou. Mají rodiny, děti, jinak rozjetou kariéru. V IDK striktně bazíruji na ateliérovém studiu v malé komunitě. Tomuto oboru on-line nevěřím. Stejně jako se on-line nenaučíte herectví nebo tanci, musíte i design zažít tváří v tvář. A taky věřím, že obor stojí a pa­dá na schopnosti tvořit návrh, ten se tvoří v hlavě a škola je místo, kde se ten základ buduje.

Dá se vlastně designérský talent naučit?
Na rovinu říkám upřímnou pravdu: talent je způsob vnímání světa a myšlení, to nikoho nenaučíte. Naučit se dá technika, řemeslo, management. Na talent se ale dá spoléhat jen do určité míry, pak musí nastoupit píle a těžká práce. Bez toho kariéru nerozjedete. Spousta našich studentů si v IDK plní své dlou­holeté sny v momentě, kdy už mají rodiny a jinou profesní kariéru, a je úžasné sledovat jejich růst. Ne každý z nich bude návrhář, a to je v pořádku. Mohou skvěle komunikovat, prodávat design, být součástí týmu. Každý si najde svou cestu.

Co vás na vedení školy po těch letech nejvíc baví, zvlášť v době, kdy se škola IDK (nově Living Academy) přirozeně posouvá do další etapy?
Ta komunita. Strašně mě baví vytvářet pro­středí, kde si designéři nejdou po krku, ale podporují se. Design je týmová a komunitní disciplína, každý klient není pro každého designéra a naopak, místa je na trhu dost. Studenti jsou dnes stejně nároční jako klienti. Jsou zorientovaní, aktivní a často přicházejí s informacemi nebo pohledy, které inspirují i nás lektory. Bereme je jako partnery. Leckdy student ví informaci, kterou já ne, a to mě opravdu baví. Sdílení zkušeností, setkávání a debaty mě baví možná stejně jako samotné navrhování. A právě i díky tomu, že škola prochází svou přirozenou proměnou, je pro mě návrhářství stále živější téma. Je to moje celoživotní vášeň. A možná stejně důležité je pro mě tu vášeň sdílet a předávat dál.