Rekonstrukce usedlosti v jižních Čechách

Rekonstrukce venkovské usedlosti nesoucí poetický název Dva domy, srnky a stromy, jejíž autorkou je architektka Lenka Míková, uchvacuje milovníky architektury u nás i daleko za hranicemi. 

08.06.2018 Připravila: Jana Polomová, Foto: archiv redakce

Získala dokonce nominaci na cenu Stavba roku od serveru Archdaily, který měsíčně navštěvují miliony obdivovatelů architektury z celého světa. Zaujala také legendární Domus, Designboom, Archiecho, Gessato a mnoho dalších. Když se na projekt podíváme zblízka, ani tak velký úspěch nás nemůže překvapit, přestože je na místní poměry nečekaný. 

Investoři oslovili architektku na základě dobrých zkušeností z předchozí spolupráce. Nejprve spolu řešili kanceláře a později také rekonstrukci bytu v Praze. Už za pár měsíců se ozvali s tím, že jim „ta stavební akce s bytem asi nestačila“. Koupili totiž usedlost v jižních Čechách zahrnující dřevěnou chalupu a kamennou stodolu, kterou od začátku zamýšleli využívat jako rekreační bydlení. Uchvátila je především klidná atmosféra místa téměř na samotě a samozřejmě také charakter stavby stavby, která se půdorysně objevuje už na starých mapách z roku 1750. Zeptali jsme se Ing. arch. Lenky Míkové, jaká byla cesta od rozpadající se chalupy ke komfortnímu stavení, které respektuje minulost, ale počítá s budoucností. 

Jaký byl stav usedlosti ve chvíli, kdy jste byla oslovena? 

Celá usedlost byla v dost zoufalém stavu, už dlouho ji nikdo neobýval a byly tam i dodatečné stavební úpravy, které s původní stavbou vůbec neladily. Na první pohled vypadalo stavení spíš jako ruina, kterou pak i několik odborníků doporučovalo majiteli rovnou zbourat. Jemu však hodně záleželo na tom pokusit se z původní stavby a hlavně jejího tradičního ducha co nejvíc zachovat.

To samozřejmě ve výsledku znamenalo celkově komplikovanější proces, než kdyby se stavělo úplně nanovo. Já si ho ale za tento postoj cením, právě i díky němu je totiž výsledek takový, jaký je. Stodola byla naštěstí v lepším stavu a dalo se zachovat původní kamenné zdivo, cihlové klenby nad technickou částí i krov, ale taky jsme tomu museli hodně pomoct několika statickými opatřeními. 

Jaké byly nároky investorů, co pro ně bylo prioritou? 

Především zachovat tradiční ráz lidové stavby, důležitý byl přitom pocit z prostoru a dosažení určité „přirozenosti“ výsledného dojmu. Snažili jsme se vyhnout předesignovaným či jinak zbytečným nebo nepatřičným řešením, tomu docela paradoxně pomohlo i dlouhé trvání celého procesu. Za těch několik let se nám pohled na určité prvky hlavně v interiéru neustále vyvíjel a s odstupem jsme se často shodli na tom, že bude lepší danou věc zrušit nebo alespoň zredukovat.

Zejména u chalupy měl investor určité provozní nároky a hlavně požadavek na tradičnější pojetí, proto jsou tam i nové prvky naschvál spíš integrované nebo prostě jemně zakomponované, aby příliš nevyčnívaly, i když přiznáváme, že jsou nové (například schodiště, zádveří a vložené patro nebo tmavá vestavba s koupelnou). Každý prvek jsme proto pečlivě zvažovali, důležité bylo z čeho a jak má být vyrobený. 

Citlivá práce s materiály je pro tuto realizaci charakteristická... 

Hodně jsme využívali staré tradiční postupy. Například hrubé hliněné omítky, ručně tesané trámy roubení a krovu a tradiční provedení detailů spojů nebo ošetření dřevěných povrchů dveří i oken. U stodoly jsem měla více prostoru pro nové zásahy, dominantou hlavního otevřeného prostoru se tak stala tmavá „věž“, kterou jsme původně přirovnávali ke komínu, a stěna před ní vymezující schodiště z pohledového betonu, v němž je otisknutá textura prken bednění a tím se propojuje s dřevěným obkladem vestavby a podbitím krovu.

Beton je také na podlaze, kde pomyslně odkazuje k udusané hlíně, která tu bývala kdysi. Odvážnějším prvkem je velké nové okno vhlavním štítu stodoly, které ale má své opodstatnění - odkrývá výhled přímo na krásné staré stromy před ním. Jde o jediný výraznější zásah do původního vzhledu staveb, naším záměrem bylo zachovat tradiční podobu domů zvenku a nenarušit ani jejich harmonické zasazení v mírném svahu. Teprve uvnitř čeká tak trochu překvapení... 

Z čeho jste ve svém řešení vycházela, co bylo jeho hlavním motivem? 

Byl to právě ten přístup k rekonstrukci. Od začátku jsme zároveň měli jasný koncept návrhu, který vytrval, přestože se různé detaily a konkrétní řešení s časem ještě vyvíjely, jak už jsem zmiňovala. Každý dům je pojat trochu jinak, ale v obou je hlavní prostor otevřený až do krovu a v něm je podtržen původní charakteristický prvek stavby. 

V chalupě je to černá kuchyň a ve stodole průhled skrze vrata. Do toho vstupuje přidaná vestavba s hygienickým zázemím v podobě „černé věže“ a u ní vždy schodiště do patra s ložnicemi. 

Přes veškerou snahu o zachování musela být chalupa kvůli špatnému stavu téměř celá zbourána. Jak se vám podařilo při její obnově zachovat dojem autenticity a nesklouznout k banální nápodobě? 

Šlo nám hlavně o celkové vyznění a přirozenost než o přesné napodobení. Myslím, že nemá smysl imitovat původní podobu jen kvůli vzhledu, my jsme spíš „imitovali“ způsob, jak byly stavební prvky dříve vyráběné - a tak i nové takto vyrobené nesou podobný charakter.

***

JAK TO VIDÍM 

Ing. arch. LENKA MÍKOVÁ 

„Šlo nám především o celkové vyznění a přirozenost než o přesné napodobení.“

Jádrem její tvorby je architektura menšího měřítka, převážně rekonstrukce a interiéry pro rezidenční i komerční projekty. V každém návrhu se snaží hledat rovnováhu mezi funkčností a pocitem, jednoduchostí a určitým charakterem. Svůj přístup často přirovnává k očišťování, aby tak skrz prostor, materiály a světlo mohla vyznít přirozená krása. Architekturu studovala v Praze na ČVUT a během roční stáže v Paříži, kam se po dokončení studií vrátila pracovat. Profesní zkušenosti sbírala při praxi v několika ateliérech v Praze i zahraničí a potom několik let v rámci ateliéru Edit! architekti, který ještě se třemi kolegy spoluzakládala. Od roku 2014 vede vlastní architektonické studio.