27.09.2022
připravila: Nikol Pavlíčková
Dvoupodlažní byt, jenž je součástí kompletně zrekonstruovaného domu z padesátých let minulého století, se vymyká současnému trendu separace a navrací se k původní myšlence sdílení. Balancuje na hraně soukromí a potřeby moderního člověka být neustále v bezprostředním kontaktu se světem. Všechny místnosti jsou zde propojeny – více účelových zón tak dohromady tvoří unikátní mezonet.
Propojení vyžaduje cit. I proto je zřejmé, že v domě, ve kterém se nenacházejí žádné příčky, architektka pracovala s pokorou stejně jako respektem, a to jak k prostoru jako takovému, tak k interiéru včetně nábytku. Její cíl je už na první pohled zřejmý. Jednotlivé zóny situovala tak, aby nábytek, který byl nenásilně rozmístěn po místnosti o sto padesáti metrech čtverečních, působil v konečném dojmu celistvě a prostor se přece stále vyznačoval evidentní otevřeností. V celém bytě bychom jen těžko hledali jedinou část, jež se uzavírá před ostatními. Výjimečný mezonet si je sám sobě otázkou i odpovědí na současný život – představuje komfortním zázemí k odpočinku, práci i setkávání s rodinou či přáteli.
Jeden solitér stačí
Charakteristickým a zároveň jediným centrálním kusem nábytku je stěna, která je ve své podstatě mnohem víc než jen stěnou. Je výrazným geometrickým solitérem podtrhujícím organizační kompozici celého prostoru a zároveň slouží jako pomyslná páteř i centrální úložiště bytu. Její účel je tak designový i funkční. Ve svých útrobách ukrývá například klimatizaci, osvětlení, napojení na kuchyňské i sociální zařízení nebo skříňový úložný prostor.
Ve střetu paradoxu
V rámci realizace nebylo primárním zájmem architektky přetvářet stávající stav, naopak. Kladla důraz na otevřenost a propojení jednotlivých obytných zón. Stěnová konstrukce, tvořená primárně z metakrylátu a železa, je společně se schodištěm vedoucím na střešní terasu jediným novým přírůstkem do původní dispozice. Jejich význam je neoddiskutovatelný. Inovátorský přístup k propojení a zároveň případnému časově omezenému rozdělení bytu hraje v interiéru speciální roli. Společně s původními prvky, jako jsou okna s typicky barevným sklem nebo architektkou odhalené původní betonové nosníky, dodávají bydlení mimořádný charakter podržený vzájemným působením použitých materiálů – skla, kovu, betonu i tvrzeného plastu.
Foto: Javier Bravo
Světlá strana temna
Celkovou otevřenost byt získává i díky velkoformátovému oknu, jež se rozprostírá po celé šířce severní fasády domu. Na každý centimetr čtvereční obytné plochy tak díky němu dopadá paprsek světla, které ve zdejším autentickém prostoru hraje svou nezastupitelnou roli. Okno je také možné otevřít, a byt tak rázem proměnit v pomyslný „poloexteriér“.
Světlo se přirozeně odráží i od množství bílé barvy, která má v bytě největší pokrytí. Té na první pohled razantně odporuje ocelové schodiště, jež má však v konečném důsledku také svou světlou stránku. Nejenže krok po kroku vede do horního patra, kde se rozprostírá velká střešní terasa s výhledem na město, ale zároveň je místem, na něž dopadá hřejivé slunce z jihu. Perfektní role pro dominantu běloskvoucího interiéru.
Foto: Javier Bravo
Barevná zákoutí pak v otevřeném bytě tvoří jakési soukromé hranice, jež je dobré v tomto případě nepřekračovat. Pojí se s nimi příběhy, vzpomínky i emoce, které mají ambice zůstat ukryté hluboko v nitru majitele. Přece jenom se tak i v konceptu radikální otevřenosti setkáme se střípkem nekompromisní uzavřenosti.
Foto: Javier Bravo
Carolina Gonzalez Vives, architektka
Španělská architektka získala doktorát z architektury na Polytechnické univerzitě v Madridu. Od roku 2009 je docentkou na katedře architektonických projektů na University of Alcala a také na Master City Sciences na UPM. Po sérii úspěšných spoluprací s renomovanými kolegy se od roku 2005 soustředí na osobní tvorbu prostřednictvím vlastního architektonického studia. Pod jeho hlavičkou se zaměřuje na návrh a řízení projektů od stavebních úprav až po interiérový design. Její rukopis v sobě snoubí inovaci, technologický pokrok i kreativitu.
Foto: Javier Bravo
