Když jim život ve městě začal víc brát než dávat, rozhodli se pro radikální změnu. Ta však nebyla příslibem většího komfortu. S odstupem času si majitelé rozhodnutí bezvýhradně pochvalují. Jak sami říkají, byl to krok správným směrem.
04.03.2019 Připravila: Veronika Motyčková, Foto: Lukáš Hausenblas
Když se dětský sen stane skutečností… Přesně to se zadařilo Janu Horáčkovi, který jako dítě jezdíval na Vysočinu a má ji projetou křížem krážem. Zakotvil na svém oblíbeném místě, jak on sám říká v té nejhezčí části Vysočiny, a co víc – se svou rodinou. „Už od dětství mě to sem táhlo, do míst, jakými jsou Devět skal, Milovské perničky nebo Tři studně.
Vždy jsem měl k tomuto kraji blízko a než jsme se sem přistěhovali, často jsem záměrně ze svých služebních cest jezdil přes Vysočinu, zastavil jsem se třeba na Sněžné, na vyhlídce na Blatinách, sedával jsem tam, pozoroval jsem krajinu a říkal si, jaké by to bylo pořídit si na stará kolena nějakou chalupu právě v tomto kraji,“ říká investor. Sen se splnil dříve, než si sám naplánoval. Zcela náhodou se naskytla příležitost koupit objekt. Ten ale skýtal nejen zázemí pro bydlení, ale také část určenou k podnikání. Součástí domu byl penzion. „Před necelými třemi lety, když jsme nemovitost koupili, neměli jsme žádné konkrétní plány.
V té době jsme se ženou bydleli v okolí Brna a naše dvě dcerky tenkrát ještě nechodily do školy, ale doba toho, kdy měly začít docházet do školy a mít mnoho zájmů, se samozřejmě blížila neuvěřitelně rychle. I proto jsme dlouho zvažovali, jakým způsobem budeme nemovitost využívat. Diskuze probíhaly nejen mezi námi dvěma, řešili jsme toto dilema s celou naší rodinou,“ dodává investor.
Život je o kompromisech
Jan měl vizi přestěhovat se se svou rodinou a žít na vysněném místě i s ohledem na nároky své rodiny. Viděl zde výhody klidu, přírody na dosah, ale s podmínkou neprovozovat penzion. Manželka Magdaléna si přála přesný opak – nežít zde, ale provozovat penzion. Nakonec však dospěli ke kompromisu z obou stran – aktuálně zde žijí, penzion rekonstruují dle své představy a v následujících měsících jej začnou provozovat. Manželé udělali radikální změny, vše si ale nejen řádně promysleli, ale také vyzkoušeli. Po přestěhování z města se především jejich děti velmi rychle aklimatizovaly.
Do školy se těší, v družině tráví maximum času, který je dětem určený. Mají spoustu koníčků a zájmů a chvíle, které by strávily nejen děti na cestách do školy či na kroužky, a také cesty rodičů za prací tak, jak to ve velkých městech bývá, plnohodnotně sdílejí společnými zážitky a malými (velkými) projekty. Kromě levandulové a heřmánkové louky, které si majitelka na přilehlých zahradách zasadila a hýčká, si postavili kurník či králíkárnu a společně se starají o rodinné zázemí. „Dlouho jsme se ženou přemýšleli, zdali jsme na změnu připravení, jestli chceme vychovávat naše děti ve městě, kde jim musíme organizovat veškerý volný čas tak, abychom předcházeli závislostem a nástrahám moderní doby a trávení času na sociálních sítích a nejen to… A nebo dětem ukážeme i jiný pohled na život, věnujeme jim nejen maximum jejich volného času, aby jej mohly užívat naplno, ale také náš čas.
Trávíme společně mnohonásobně více chvil a fungujeme jako skutečná rodina. Ale byli jsme připraveni i na to, že se tento krok nevydaří a my se třeba vrátíme do města. A ani s provozováním penzionu jsme nebyli nijak zaslepení. Magdaléna si v minulém roce během tříměsíčního období měla šanci vyzkoušet, zdali je tato činnost to pravé, do čeho chce investovat své úsilí. A protože ji to chytlo, rozhodli jsme se provoz na několik měsíců přerušit, zrekonstruovat nejen naše bydlení, ale také právě penzion více podle našich představ, abychom byli skutečně ve svém a spokojeni,“ říká Jan.
Sžít se s cizím vkusem
Dům byl zkolaudován před devíti lety, a ačkoli se jedná o novostavbu, manželé se museli tzv. sžít s vkusem předešlého majitele. Něco po něm, jak sami říkají, zdědili, ale velkou část již změnili a stále předělávají ku obrazu svému. Hlavní roli zde sehrála Magdaléna, která byla hlavním motorem v rekonstrukčních a realizačních změnách. Z původních dvou bytových jednotek, které se nacházejí v přízemí domu, nechala za pomoci architekta navrhnout dispozici jednoho bytu, který nabízí dvě obytné zóny s absolutním soukromím a technickým zázemím – jednu pro děti a jednu pro dospělé, spojené společným multifunkčním prostorem.
Rady profesionála, který se postaral o základní rozkreslení zón, i tak manželé přizpůsobili osobním nárokům a vybavení interiéru si „režírovali“ zcela sami za pomoci vybraných řemeslníků z blízkého okolí, na které nedají dopustit ani v případě aktuální rekonstrukce horního patra určeného pro provoz penzionu. Hlavní roli v tomto interiéru sehrávají přírodní materiály, na kterých se manželé dokonale shodují. Komfort jim nabízejí nejen materiály a vybavení, do kterého se rozhodli investovat, ale také kamna, která jsou srdcem rodinného dění – která žena (aktivní kuchařka) by si nepřála mít nejen moderní, technologicky „nadupané“ kuchyňské zázemí doplněné o tradiční alternativu v podobě pečení na přírodním ohni?
Ing. Adéla Procházková, designérka studia Sykora
„Kuchyň jsme koncipovali moderně, ale současně tak, aby stylem skvěle zapadla do prostor venkovského stavení, ve kterém měl být vybudován dřevěný trámový podhled, a jednu z dominant v polyfunkční zóně měla vytvořit kachlová kamna výrazné barvy. Také proto jsme se rozhodli umístit odsavač par v rámci pracovní desky, a ne do stropu, aby nerušil vzhled kuchyně a aby při vaření bylo vidět do prostoru. Kuchyň s hladkými lesklými dvířky jsme doplnili o dýhované a masivní prvky (3 m dlouhý bar) a celkově jsme ji sladili s nábytkem v jídelní zóně. Co jsme také řešili, bylo vybavení spotřebiči. Majitelé si přáli skutečně kvalitní vařicí zázemí. Byla to tedy jasná volba – značka Miele. Otázkou ale bylo, jakou barvu zvolit místo typické černé, která by v takovém kuchyňském konceptu působila poněkud tvrdě. Nakonec jsme i přes obavy vybrali bílé spotřebiče a s výsledkem jsme spokojeni i já i majitelé,“ říká autorka kuchyně Adéla Procházková, designérka brněnského studia Sykora. Na spolupráci s manželi Horáčkovými vzpomíná s nadšením: „vždy je radost navrhovat kuchyni pro klienty, pro které je důležitou součástí kompletního vybavení a plánují ji využívat na maximum. To je také případ manželů Horáčkových, pro pár, pro který je prioritou hlavně rodinný život. Jen málokdo by vyměnil pohodlí města, kde jsou všechny služby snadno dostupné, a přestěhoval se do kraje, kde chodí dávat lišky dobrou noc.“
