02.06.2026
připravila: Jana Polomová
Hustý les v těsné blízkosti středočeských Jevan. Vysoké stromy se pohupují ve větru, jemně šumí a z jejich korun se ozývá ptačí zpěv. Dole se třpytí hladina jezera a ve svahu nad ní se vyjímá stavba. V opozici vůči všem aktuálním trendům se ji ale autoři v krajině ani nepokusili skrýt. Raději jí vtiskli jasný výraz a silný charakter. Monumentální. Monochromatický. A docela červený.
Z horní lesní cesty stavba působí skoro až nenápadně – je nízká, uzavřená a částečně zapuštěná – rychle mizí za hranou svahu. Postupný sestup jí dodává atraktivní hloubku, protože je zároveň sestupem do lesní krajiny za okny, která se tak stává aktivní součástí zdejšího života. Na začátku všeho se přitom zhmotnil předpoklad, který se v architektuře často zmiňuje, ale ne vždy se jej daří naplnit – kvalita výsledku do značné míry stojí na kvalitě vztahu mezi architektem a klientem. V Jevanech to rozhodně vyšlo.
Foto: Matej Hakár
Čtvrtstoletí čekání
Majitel si pozemek vyhlédl dlouho před samotnou stavbou – vysnil si ho téměř před pětadvaceti lety. „Byla to shoda několika náhod, štěstí a trpělivosti, ale nakonec se nám podařilo jej získat. Ta lokalita má prostě silný genius loci,“ prozradil. Svůj význam měl ale samozřejmě i soubor kvalit, které místo nabízí – především všudypřítomná příroda a výborná dostupnost do města.
Foto: Matej Hakár
Kreativní svoboda
Podobně přirozená byla i volba architekta. „Na práci pana architekta Krause jsem narazil už před mnoha lety a styl jeho návrhů mě zaujal kombinací odvahy, kreativity a jednoduchosti s vysokou elegancí.“ Když tak konečně došlo na hledání vhodné koncepce, bylo jasno. A přestože zadání bylo poměrně přesné – otevřený, industriálně laděný dům, který by dobře splynul s okolím – rozhodli se majitelé architektům ponechat i široký prostor pro kreativitu. Výsledkem je nápaditá stavba, která funguje v souladu s architektonickou vizí a zároveň vytváří příjemné místo pro život. Osobnost klienta, jeho ochota přijímat i méně obvyklá řešení a schopnost o nich přemýšlet byly podle architekta Davida Krause pro výslednou podobu domu naprosto určující.
Foto: Matej Hakár
Zubatý první dojem
Návrh domu vznikl souhrou racionálních rozhodnutí, vycházejících z charakteru místa. Svažitý pozemek s přístupem shora předurčil základní princip – dům je částečně zapuštěný do svahu, směrem do ulice v podstatě uzavřený, směrem do krajiny naopak otevřený. To se pak promítá do celé dispozice.
Foto: Matej Hakár
Do střešní roviny v horní části pozemku bylo umístěno parkovací stání, které překryla výrazná pilová konstrukce z červené oceli. Tři „zuby“ střechy definují parkovací místa, ten čtvrtý pak vymezuje vstup do centrální haly. Hned po vstupu se díky rozměrným oknům otevírá pohled do lesa. „Moment, kdy projdete zádveřím a začínáte sestupovat, je pro nás klíčový,“ popsal architekt David Kraus. „Znovu vidíte stromy, jejich vertikály v prostoru. V tu chvíli si člověk uvědomí princip domu – sestup do přírody.“ Schodiště, které funguje jako centrální páteř domu, pochopitelně propojuje jednotlivé výškové úrovně stavby, stejně tak jako provazuje noční a denní křídlo. Hlavní obytný prostor potvrzuje monumentálnost celého projektu – otevírá se přes dvě výškové úrovně a spojuje kuchyň, jídelnu a obývací část do jednoho celku, do kterého pomocí velkoformátových oken nenuceně vstupuje exteriér.
Foto: Matej Hakár
Vyhraněná estetika
V interiéru se architekti rozhodli pracovat s omezenou, ale velmi charakteristickou paletou materiálů – k vidění je pohledový beton, bílé omítky, černé detaily a červené ocelové konstrukce. Srdce domu, tedy společné části, jsou dílem bytového architekta Jana Waltra, kterého majitelé přizvali ke spolupráci na základě jeho předchozích realizací. Jeho vnímání prostoru a domu přesně harmonizovalo s cítěním majitelů i architektonickou vizí.
Foto: Matej Hakár
Kuchyň zvolenou kompozici ještě rozvíjí – slouží jí k tomu kamenné pracovní plochy s načervenalým tónem, doplněné černými police a ocelovým krbem zavěšeným nad podlahou. David Kraus však otevřeně přiznává, že hledání rovnováhy mezi takto výraznou estetikou a každodenním komfortem není jednoduchou disciplínou. „My architekti vidíme věci někdy vyhraněněji. Někdy předkládáme méně obvyklá řešení. Lidé však chtějí žít v příjemném a nenásilném prostředí. Je to věčná hra, která se ale musí opírat o spolupráci a komunikaci. Laťka se však stále posouvá a co bylo před léty nepřijatelné, je už nyní normální.“
Foto: Matej Hakár
