20.09.2024
Komerční sdělení

Bet Orten, Matěj Hájek a Pavel Krajčík s přirozeností dechu a záviděníhodnou hravostí balancují mezi různými uměleckými disciplínami, do nichž promítají své fotografické a sochařské vidění světa. V jejich prolnutí vznikají jedinečné projekty od herních plastik přes poetické fotografické obrazy až po komplexní návrhy interiérů.

Jaké je rozložení sil a energií ve vašem týmu?

Matěj Hájek: Pavlova role je spojená s byznysem a se strategickým uvažováním. My s Bet se zaměřujeme na konkrétní náměty a návrhy. Zároveň ale nosíme všechny věci, na nichž pracujeme, do „středu“ a tam je projednáváme. Troufám si tvrdit, že i Pavel, jehož práce vychází z obchodního backgroundu, naše nápady reflektuje a my zase respektujeme jeho připomínky a zkušenosti. Ty nejzajímavější věci jednoznačně vznikají ve chvíli, kdy se ta konkrétní práce mezi námi prolne.
Pavel Krajčík: Já bych jen doplnil, že i Matěj a Bet, ač umělci, tak jsou i byznysoví vizionáři.

Dokážou stát nohama na zemi?

Pavel Krajčík: Někdy jo a někdy ne, ale mys­lím, že kdybychom všichni stáli nohama na ze-­
mi, byla by to nuda. A z toho podle mě vychází i dy­namika našeho týmu. Klidně se necháme Matějovým nápadem vystřelit třeba do vir­tuální reality, protože je to super. Donutí vás to posouvat myšlení a rozvíjet nápady způ­sobem, v němž překračujete vlastní stín.

S čím vzniklo vaše studio?

Matěj Hájek: Kdysi dávno Bet předpovídala, že budu mít jednou studio, které se bude jmenovat Hájek & Skull. Já jsem v té době vůbec nechápal proč, protože jsem měl své vlastní projekty. Byť občas ve spojení s architekty nebo jinými řemesly, pořád to pro mě byla sólo práce. Rozhodujícím impulzem byl moment, kdy jsem dostal pozvání na benátské Bienále architektury od šéfkurátora Hashima Sarkise. Ten mě přizval do sekce Architektura herních prvků, do níž vybral pět světových tvůrců z této oblasti. Pozvání přišlo na základě realizace, kterou jsme dělali v Krkonoších – projekt herní krajina Pecka. To byl poměrně velký projekt, který měl velkou odezvu i v zahraničních médiích. V ten moment se moje jméno ze zcela pochopitelných procesuálních důvodů začalo automaticky spojovat s architektonickým studiem, s nímž jsem zrovna spolupracoval. Nápad vlastního studia krys­talizoval zároveň i s tím, jak se má práce při-­
bližovala k architektuře. Tehdy jsem chtěl za­čít řešit projekty komplexně, a ne stále přemýšlet, s kým na nich zrovna budu spolupracovat.

Všichni tři máte za sebou silné studijní i pracovní zkušenosti ze zahraničí. Kromě úspěchu benátského Bienále musíme zmínit Pavlovo působení v Londýně a spojení s ikonami Lasvit a Moser a studium Bet v Londýně nebo spolupráci s newyorským fotografem Stevenem Kleinem. Člověk by řekl, že brány do světa jsou otevřeny. Přesto tu teď sedíme ve vašem ateliéru v bývalé poště u Masarykova nádraží v Praze. Za okny padá sníh, za kolejemi roste Masaryčka a Jan Žižka na Vítkově nevidí dneska vůbec nic, protože je schovaný v mraku. Proč?

Bet Orten: Nejlepší místo na světě!
Pavel Krajčík: No právě! Myslím, že v tom je síla našeho studia. Jsme seniorní lidi, za nimiž stojí už nějaké zkušenosti a rozhled po světě. Pro nás to byl logický krok založit studio, které sice nemá za sebou dlouhou historii, zato má ambici dělat od svého prvopočátku parádní projekty.
Bet Orten: Pro mě osobně představuje studio prostor, v němž se můžu podívat do jiných oborů a růst jinde, mimo pole fotografie. A tak ve chvíli, kdy mi přišla lokální fotografie těsná a přemýšlela jsem, jestli bychom neměli žít někde jinde a nedělat něco jinak, tak přišla tahle obrovská výzva. Matěj se soustředil na Bie­nále ve smyslu návrhu a já jsem dělala back­ground studiu. Tak jsem se stala vlastně art direktorkou projektu studia s celou jeho identitou, tváří, komunikací...
Matěj Hájek: Jsme v něčem navíc i v dobrém slova smyslu vlastenci. Chováme obdiv k věcem, které u nás vznikly. Přirozeně, že si táhneme i některé negativní zkušenosti předchozích generací. Nicméně věříme tomu, že s nimi můžeme pracovat. Tak se dnes setkáváme s lidmi, kteří vybudovali zajímavé firmy a projekty, a jsme si vzájemně partnery, s nimiž můžeme ten náš prostor kultivovat a definovat. Ať už
je to oblast architektury a designu, nebo veřejných prostor.

Veřejný prostor je vaše silné téma...

Matěj Hájek: Ano, navrhování herních prvků a herních krajin – to je oblast, které se dlouhodobě a hloubkově věnuji a je to také součást mé dizertační práce. Nicméně za studio věříme, že doba, kdy se veřejný prostor standardně rozděloval na prostor pro hřiště, mobiliář a dejme tomu pro nějaký umělecký objekt, je už pomalu pryč. Dnes je na místě se bavit o tom, jak vytvářet prostor, kde se všechny tyto prvky mohou prolínat. Jsme pře­svědčeni o tom, že veřejný prostor by měl fungovat jako provázaný celek, který by měl mít i herní funkci. Protože je to jeden z vitálních uzlů v rámci městského plánu, kte-­
rý vytváří společenské klima, kde se přirozeně střetávají různé generace. A myslíme, že tato provázanost by měla být reflektovaná nejen na úrovni designu a funkcionality, ale také v přístupu investorů.
Pavel Krajčík: Za nás je kategorie hřišť z desig­nového hlediska velmi podceněná. V dnešní době jsou to stále většinou ne příliš vzhledné katalogové prvky, které jsou přinej­lepším na konci seznamu investorů. Chceme, aby byla funkční a krásná a běžnou součástí developerských projektů.

Studio SKULL je jedinečné tím, že není ani architektonické, ani designérské, ale umělecké. Přemýšlím, jestli vůbec nějaké podobné uskupení u nás existuje…

Pavel Krajčík: Jsou určitě autoři, kteří individuálně překračují hranice jednotlivých disciplín jako my, třeba Olafur Eliasson…
Matěj Hájek: Sochařská tvorba je obecně čas­to spojená s architekturou, protože jsou to sesterské disciplíny. Podobným způsobem je propojená i například fotografie a set design, potažmo interier design. Takže když se Bet, která se celý život věnuje fotografii, zároveň pohybuje v oblasti interier designu, tak to pro ni není nic nového… A v tom je naše velká síla – to, že jednotlivé disciplíny dlouhodobě volně překračujeme. Ať už je to architektura, interier design, fotografie, sochařská tvorba, nebo navrhování herních prvků, jsou to disciplíny, které dlouho sledujeme a s každou z nich trávíme víc než deset let života.

Architektonická a designérská studia dnes lidé běžně využívají. Jak reagují na studio, které má přívlastek „umělecké“?
Bet Orten: Pro řadu klientů je právě to, že jsme umělci, atraktivní a představuje to žádoucí bonus navíc. Tak to bylo například i v případě realizace interiéru loftu Vanguard, kdy investor nechtěl návrh nalajnovaný ve SketchUpu, ale interiér uchopený jako umělecké dílo. Klienti se na nás obracejí s vědomím, že náš interiér nevznikne jen ze spolupráce s nějakou galerií nebo concept storem, z nichž ho vybavíme a na-­
designujeme tak, aby k sobě všechno pěkně ladilo. Ale že to bude prostor, který ponese náš osobní „touch“ v podobě autorských reliéfů, fotografických obrazů, lightboxů… Takže – jak to zatím vnímáme – ten přívlastek „umělecký“ je klienty přijímán velmi dobře. Zároveň se uklidní, když vidí tady Pavla, že nám to někam neustřelí.

Zastavme se u návrhu show loftu v projektu Vanguard. To byla vaše první interiérová záležitost?

Bet Orten: Vlastně úplně ne. Před ním předcházel redesign interiéru office budovy DHL.
Matěj Hájek: A před tím to bylo ještě Studio Prám ve spolupráci s architektem Petrem Drex­lerem, s nímž jsem si poprvé vyzkoušel, ja­ké je to navrhovat a řídit stavbu. Byl jsem hozený do vody na první dobrou a to bylo velmi přínosné. Protože já jsem se vždycky zajímal o ar­chitekturu, design a umění a vnímal jsem je jako celek, jako projev nějaké konkrétní doby, který se propisuje do všech detailů. A s tímhle zájmem má člověk vize, že by to taky chtěl řešit, a najednou zjistí, že je to docela náročný. A vlastně skvěle náročný.

Zpátky k Vanguardu. Čím byl tento projekt pro vás jedinečný?

Pavel Krajčík: Jednoznačně přístupem klienta.
Bet Orten: Rozhodně. Já vnímám jako jedinečnou jeho důvěru a svobodu, kterou nám v tomto projektu dal (pozn. red. Max Skala, PSN). Zároveň považuji jeho samotného za velkého vizionáře, s nímž byla každá schůzka inspirativní a posouvala nás v přemýšlení dál.
Matěj Hájek: Myslím, že to, že nás oslovil jako studio, které nemá interier design jako své primární poslání, byl odvážný krok. Protože k tomu, aby člověk mohl věci tímto způsobem realizovat, myslím v překračování jednotlivých disciplín, musí mít sám určitou dávku odvahy. A ta ambice klienta byla vlastně také udělat ně-­
co mimo obvyklé konvence. Byla v tom pořádná míra průkopnictví. A to je přesně ten moment, v němž jsme si společně velmi dobře sedli.
Bet Orten: A myslím, že to bavilo i klienta, který se zapojil i do procesu výroby některých uměleckých děl. Třeba ten moment, kdy jsme dělali fotku na lightbox. Max Skala driftoval ve svém Ferrari a já na něj přes vysílačku křičela pokyny. Byla tehdy strašná zima a Max rozdělal oheň v nějakém vyhozeném barelu, abychom se aspoň trochu zahřáli.

Nutno dodat, že vy jste nevybavovali loft jen svými objekty, ale rozehráli jste v něm celý příběh…

Matěj Hájek: Je to tak. Na počátku bylo samozřejmě určité zadání investora, kterým byl loft pro světoběžníka. My jsme si to potřebovali pro sebe ukotvit, a tak jsme mentálně postupovali v čase až k moderně, její estetice a ikonám. A to nejen k těm designovým nebo nábytkářským, ale dnes i symbolickým, jako byla Eliška Junková, barrandovské filmové ateliéry a terasy a tak dále. Věříme, že to byla doba průkopnická a nesmírně vizionářská. Proto jsme jí chtěli vzdát hold.
Bet Orten: A právě ta možnost rozehrávat tento příběh a přemýšlet o něm v různých rovinách byl proces, který nás velmi bavil. Doslova jsme jím žili. Navrhovali a vytvářeli objekty na míru, vybírali věci v aukcích. Vše jsme promýšleli do nejmenších detailů tak, že ani jedna knížka, kterou tam najdete, nebyla vybraná náhodně.

Stále se tu bavíme o tom, jak se vaše práce volně přelévá mezi různými uměleckými disciplínami a žánry. Máte představu nebo sen, kam byste se chtěli posunout dál?

Matěj Hájek: Naším snem je pracovat na pro­jektech, které pozvednou náš životní pro­stor. Pracovat na projektech, které krom praktické funkce budou mít moc jitřit imaginaci, posouvat hranice myslitelného. Věřím, že je to mož­né, za předpokladu spolupráce s partne-­
ry, investory, kterým není vlastní stát při zdi, kterým naopak nechybí odvaha objevovat nové světy.
Bet Orten: Já jsem u sebe vždycky vnímala, že mě jakési žánry a škatulkování do nich spíš svazují. To mě naučilo studium v zahraničí a stejně to vidím i v práci našeho studia, u něhož věřím, že naším žánrem je jedině svoboda.

„K tomu, aby mohl
člověk ve své tvorbě překračovat různé disciplíny, potřebuje určitou dávku odvahy