07.08.2025
připravila: Lucie Spoustová

Fotografie, techniky svícení, technologie tisku, color management a celá řada dalších oblastí jsou pro Jana Williama Drnka nástroji, jak vynést na světlo mistrovské detaily uměleckých děl, které běžně unikají našim očím ve stínech sakrálních staveb, výstavních síních nebo v samotné monumentalitě focených objektů. Činí tak s dokonalou precizností, odvahou prošlapávat nové cesty a vyvíjet vlastní techniky a s absolutní skromností.

Kdo byl dřív – Jan William Drnek fotograf, nebo Jan William Drnek kybernetik?
Fotit jsem začal v pěti letech. Maminka mě tehdy přihlásila do fotografického kroužku. Koupila mi zrcadlovku sovětské výroby Ljubitel 2 a já jsem focení totálně propadl. Bavilo mě to v komoře, kterou jsem měl k dispozici jednak v rámci kroužku, ale pak jsem si ji zřídil i doma v koupelně, kde se na vanu položila dřevěná deska, na ní se dal stativ, misky s vývojkou a ustalovačem a svítilo se žárovkou obarvenou na červeno.

Jak se vám do toho připletla kybernetika?
Asi za to můžou geny. Můj děda byl původem italský matematik a k zájmu o matematiku a technické předměty mě vedla také maminka, která mě posílala na různé olympiády, chtěla, abych se věnoval hudbě a všemu možnému. A já byl naštěstí takové nadšené a poslušné dítě, které všechno bavilo. Když mi bylo asi deset, přihlásila mě na Tábor mladých pythagorejců, kde každé dopoledne vyučovali studenti matfyzu a kde nás učili nejen teorii, ale i aplikovanou matematiku. A jakkoli to může znít ulítle, mě to fakt bavilo. Vždy jsem rád pracoval i rukama a zajímala mě mechanická stránka věcí. V tom se asi zase promítly geny mých předků-sekerníků, kteří stavěli mlýny po celé Evropě. A když jsem se pak po gymplu rozhodoval, co dál, skončil jsem s několika oklikami na pražské ČVUT na oboru technická kybernetika, specializace teorie řízení, který zahrnoval všechny oblasti matematiky a fyziky, včetně jaderné fyziky a mnoho dalších spe­cializací. To byla pořádná makačka. Ve čtvrtém ročníku jsem pracoval na vývoji přístroje na sledování očních pohybů. Díky tomu jsem do hloubky studoval principy vizuální percepce a zpracování obrazu v mozku. A to mi dalo základ, na kterém stavím vlastně do dneška.

Foto: Lukáš Hausenblas

Takže vy jste promoval ještě před revolucí...
Ano, v roce osmdesát čtyři.

To jste pak musel nastoupit do práce. Nebo vlastně ne, ještě musela být vojna.
To by určitě nedopadlo dobře. Vojáci by ze mě zešíleli a já z nich. Po třítýdenním pobytu ve vojenské nemocnici jsem si vysloužil modrou knížku. Byl jsem tehdy rebel, hrál jsem na kytaru, nosil jsem dlouhý...

… vlasy.
No těch jsem nikdy moc neměl, spíš fousy. Vystupoval jsem na undergroundových koncertech...

Počkejte, já myslela, že jste byl takový „vzorňák“. Kde se ve vás vzalo to rebelství?
S pubertou. Nastoupil jsem na gympl a na­jednou jsem měl jedničky jen z  technických předmětů. Z ruštiny jsem měl čtyřku, protože mi nechtěli dát pětku. Odmítal jsem se jí učit. Hráli jsme na kytary a holdovali alkoholu a provokativně se oblékali. To byly naše formy protestu.

Čím jste v té době fotil?
Wildova žena Jana: To už měl prakticu.

Vy už jste se v té době znali?
My se známe od našich patnácti let... Chodili jsme spolu na gymnázium ve Strakonicích.

Když se řekne fotografie, většina lidí ji vnímá jako oblast umění. Vy do ní ovšem vnášíte silný technický nebo možná spíš matematický rozměr. Vnímám to dobře?
Ano, to určitě. Někdy si říkám, zda se ještě jedná fotografii, nebo již nějaký nový obor, jehož je fotografická technika jen určitou součástí. Zajímavé v této souvisloti je, že jsem nikdy neměl moc kamarádů mezi techniky. Přátelil jsem se hlavně s architekty, sochaři, malíři, muzikanty... S Bořkem Šípkem jsme měli hodně úzký vztah a pracovali jsme spolu a měli jsme také společnou výstavu v New Yorku. Pro něj jsem poprvé dělal přesné kopie jeho grafik. To bylo v době, kdy už na tom nebyl dobře se zdravím a kdy pracoval na projektu Sentenced to Death. Jednalo se o sedm váz za sedm lidí, kteří byli nespravedlivě odsouzeni k smrti. Zajímavé bylo, že si málokdo tehdy uvědomil, že on byl další nespravedlivě odsouzenou osobou – že to bylo celé o něm, o Bořkovi...

Vaše projekty vznikají hodně ve spolupráci s přáteli a často se na ně nabalují další lidé, další příběhy, a posouvají se tak do další dimenze.
Miluju tvorbu v týmu, a tak když přišla nabídka digitalizovat Muchovu Slovanskou epopej a realizovat knihu, první, co jsem udělal, bylo, že jsem dal dohromady tým několika lidí, s nimiž jsme tvořili dohromady její koncept.

Jak ten nápad převést 650 m2 Muchových originálů do knihy, sice objemné, ale pořád knihy, vlastně vzniknul?
To bylo v roce 2016, kdy vyšla výpravná kniha s nafocenou Sixtinskou kaplí. Uvádělo se, že se jedná o reprodukce fresek jedna ku jedné. Dostal jsem poptávku na focení něčeho, co by vydalo na knihu podobných parametrů. Napadlo mě, že adekvátní předlohou by mohla být Slovanská epopej Alfonse Muchy. Navíc jsem si říkal, že před cestou do Japonska by bylo vhodné mít od tak významného díla přesnou digitální kopii.

Dokázal jste si na úplném začátku představit, jak by ta kniha měla vypadat?
Vlastně úplně ne. Kniha měla být výpravná a pohybovat se v podobné cenové hladině, jako Sixtinská kaple (pozn. red.: tehdy za 329 000 Kč). Bylo mi tedy jasné, že to nemůže být jenom obyčejná knížka, ale že dílo musí mít nějaký další rozměr. Proto jsem dal dohromady kreativní tým, abychom vytvořili smysluplný ucelený koncept. Přizval jsem do něj například architekta Honzu Zákosteleckého, který je můj dlouholetý kamarád a spolupracoval jsem s ním i na jiných projektech. Architekti mají totiž zpravidla systematičnost a koncepčnost v sobě. Honza především hlídal, aby každý náš nápad měl v konceptu knihy své logické místo. Kromě jiného také přišel s ideou, že by u knihy mohly být umístěny dva kameny odkazující k místům spojeným s Epopejí. Jednou mně volal a povídá: „Představ si, že když vezmeš kružítko, a nemusí být ani zednářské (pozn. red.: Alfons Mucha byl vysoce postaveným představitelem zednářské lóže), zapíchneš ho do Moskvy a začneš kroužit od Rujány směrem na jih, víš, kde se to protne? V Athosu!“ No a Athos je ten sedmnáctý obraz, Rujána druhý... Vždy, když jsme potřebovali někoho dalšího, kdo by tomu poskytnul odborný fundament, snažili jsme se najít nejlepšího odborníka v Čechách. Ohledně kamenů jsme hledali geologa, který by tomu dal zároveň i nějaký další filosofický rozměr, což je u nás jednoznačně Václav Cílek. Tak jsme ho oslovili a on přišel s tím, že by kameny měly být tři a jako třetí lokaci zvolil lom Cikánka, kde se těžil červenobílý slivenecký mramor. Václav se pak ale ještě zamyslel a pravil, že kdyby vybíral kameny Alfons Mucha, patrně by zvolil sluneční kámen – jantar. To je kámen říkající si spíše o zasazení do šperku. A když šperk, tak mě napadlo jméno vnučky Alfonse Muchy a současně výtvarnice a architektky Jarmily Mucha Plockové. Jarmila byla projektem nadšená, stala se patronkou díla „Epopej“ a vytvořila ke knize originální šperk, jenž v sobě snoubí prvky slovanských ornamentů s výtvarným pojetím Alfonse Muchy. I v knize tak pokračuje genetická linie slavného rodu Mucha. 

Tušil jste na samém začátku tohoto projektu, že máte před sebou práci na více než dva roky svého života, a to velmi intenzivní?
To jsem popravdě nevěděl. Epopej jsem fotil celkem čtyřikrát. Poprvé v roce 2016 ve Veletržním paláci, než odjela do Japonska, pak v Brně, v pražském Obecním domě a nakonec v Moravském Krumlově, kde je epopej dočasně umístěná. První měsíc jsem vymýšlel a ladil systém svícení, geometrii snímání, z jaké vzdálenosti a z jaké výšky fotit, jakou optikou a jak kalibrovat celou optickou soustavu. Systém svícení, který vytváří trojrozměrný dojem detailů plátna, jsem postupně vyvíjel a při každém z těch čtyřech focení měnil a adaptoval k prostorám, ve kterých se plátna nacházela.

Jaké přišly emoce, když jste držel knihu poprvé v ruce?
S prvními nesvázanými archy jsem se zastavil za Jarmilou Mucha Plockovou. Byla ohromena tím, jak jsou vykresleny detaily z vyšších částí pláten. Věci, které v galerii nemáte šanci vidět. Když jsme již svázanou knihu přinesli poprvé s Janou domů a rozložili právě tady, kde teď sedíme, byli jsme dojati k slzám. Přestože jsme po desítkách hodin strávených v galerii znali obrazy docela dobře, najednou se svět Muchových obrazů vyjevil zcela jinak a úplně v nové kráse.
Došlo na slova filosofa obrazu Prof. Miroslava Petříčka, se kterým jsme také spolupracovali a který mi již na začátku říkal, že to, co děláme, není kopie, ale originál z originálu.

Dá se říci jednou větou, co pro vás Epopej znamená?
To se určitě nedá, protože to má několik rovin. Když jsem ji viděl poprvé, měl jsem z ní ambivalentní pocity. Díky tomu, že jsme vyrůstali za bolševika, tak všechno, co je nějakým způsobem monumentální, se nám zdá trochu podezřelý. Ale to jsem si pak uměl srovnat v hlavě. Zadruhé je tu nádhera té malby, která je úžasná. A zatřetí je tu rovina sdělení, které je ale v tom obrazovém vyjádření, takže je obtížné přeložit je do slov. Ale pár zajímavostí mě upoutalo. Například ty válečné obrazy. Nejsou to oslavy boje, pompéznosti té vřavy, tak jako u mnoha jiných autorů té doby. No a tady máte u čtyř obrazů zachycenou hrůzu, jak to dopadne. Hájení Szigetu Mikulášem Zrinským je vlastně zachycení minuty před výbuchem. V těch obrazech je prostě něco, co ještě možná čeká na objevení a pochopení...

Kdo si takovou ohromnou a finančně náročnou knihu kupuje?
Často jsou to milovníci Alfonse Muchy nebo umění obecně. Kniha se pak stává součástí jejich soukromé sbírky nebo galerie. Pak jsou to lidé, kteří si kupují knihu jako investici. U těchto limitovaných edic se stává, že po vyprodání nákladu cena na sekundárním trhu roste.

Foto: Lukáš Hausenblas

Kromě focení uměleckých děl u nás jste projel s foťákem kus světa. Která oblast nebo moment z cest se vám vryl nejvíc pod kůži?
Těch je! No dobře, tak když pod kůži, tak řeknu Zambii, South Luangwa, kde jsme čekali u řeky s otevřeným landroverem bez dveří a najednou ke mně přišla asi tak na metr lvice. Stála, koukala, pak si lehla do stínu auta. Modlil jsem se a sliboval, že když to přežiju, už sem nikdy nepojedu, nikdy nebudu takhle riskovat.

Dodržel jste to?
Moc ne. Druhý den jsme jeli fotit znova a u cesty na nás zaútočil slon. Zachránila nás duchapřítomnost a zkušenost řidiče, který vytočil motor na maximum a rozjel se přímo proti němu. Když jsme byli od sebe pár metrů, slon to vzdal a vyklidil pozice.

Co vás dostalo vizuálně?
Krajinářsky je podle mě úžasná Jižní Amerika – Patagonie, celá ta hranice mezi Argentinou a Chile nebo nahoře zase Bolívie a Pe­ru. Island je vděčný. Akorát musíte vychytat počasí. Co se týče lidí a jejich portrétů, tak to byla jednoznačně Indie, Bhútán a Afrika.

Jak se vám jako fotografovi žije v době obrazové, kdy je v podstatě každý „fotograf“?
Máte pravdu, dneska je fotografem dokonce každá AI. Lidé se občas obávají technologií, jako je umělá inteligence, s tím, že je připraví o práci. Ale ona by mohla při práci i pomoci. Testoval jsem některé algoritmy na úpravy detailů, jako je doostřování či zvětšování. Na snímky, které děláme, ale bohužel nefunguje, protože je trénována na běžné snímky. Kdykoli jsem se snažil použít její algoritmy, akorát jsem je poškodil.

Používáte sociální sítě?
Ne. Podle mě je to jedna z věcí, která přispívá k degeneraci společnosti. Mám dojem, že lidé jsou čím dál víc odříznutí od reálného světa. Ale to je přece základ, to, kde jsme se narodili, kde žijeme. Země, les, příroda... Setkávání se tváří v tvář s živými lidmi. Potřebujeme být ve spojení s prapodstatou a dotýkat se jí celou bytostí. Celodenní dotýkání se dotykové klávesnice to opravdu nenahradí.

Vy ale přece také dennodenně žijete v nějakém hi-tech světě. Jak se uzemňujete v té všednodennosti?
To je sice pravda, ale když začínám nějakou práci a chci mít slušnou fotku, vezmu si tužku a papír a kreslím si obrázky. Člověk si utřídí myšlenky, uvědomí si, jak to chce, proč to chce. Prostě se s tou věcí nějak líp spojí...

Jan William Drnek

→ Fotograf se zaměřením na náročné techniky panoramatické velkoformátové fotografie s vysokým rozlišením a na techniku HDR. Profotil se půlkou světa a z jeho cest vznikly výstavy s tématy krajiny a portrétů WILDa AMERICA, WILDa AFRICA, WILDa INDIA a další. Speciální technikou zachytil interiéry hradu Karlštejn, zámku v Českém Krumlově, pražský Orloj, oltář mistra Pavla v Levoči a slovenské metropolitní katedrály. V roce 2010 vystavoval v New Yorku sérii velkoformátových fotografií Talking Glass, která vznikla v rámci spolupráce s Bořkem Šípkem. Věnuje se digitalizaci uměleckých děl, k nimž patří i díla Hieronyma Bosche pro Art Centre v ’s-Hertogenbosch v Holandsku. Výjimečným projektem, realizovaným na objednávku firmy Canon Inc., byla 3D reprodukce obrazu Františka Kupky Katedrála. Jeho zatím nejrozsáhlejším počinem je digitalizace Slovanské epopeje od Alfonse Muchy, z níž vzešlo i vytvoření unikátního sběratelského knižního díla „Epopej“. Je autorem oficiálních fotografií korunovačních klenotů a v současné době pracuje na projektu Katedrála sv. Víta. Se ženou Janou mají dceru Janu, která se věnuje grafickému designu a úzce spolupracuje na všech projektech, syna Jana, který má na kontě řadu celovečerních filmů v roli hlavního kameramana, a Fenku Freedu, která je jejich spřízněnou duší.