Přiznám se, jsem staromilec. Lásku ke starým věcem jsem získala v dětství. Zřejmě díky hojnému výskytu parádivých pratet a prastrýců elegánů, kteří na sklonku života rozdávali nashromážděné poklady po celém příbuzenstvu. Cokoli vyhodit bylo považováno za nerozumné plýtvání. Součástí mých dětských her tak byl například prudce elegantní pánský deštník s bambusovou rukojetí, čínský vějíř a větší množství kvalitních spodniček s krajkou, které jsme s kamarádkou vyhodnotily jako nejvhodnější oblečení pro princezny. Vše se nacházelo uložené ve skříni s ořechovou dýhou, která mi tehdy přišla neuvěřitelně ošklivá. Možná díky tomu, že jsem byla obklopená těmito starými věcmi a nábytkem, byly pro mě všední. Když jsem začala brát rozum, přišla změna režimu. S ní otevřené hranice a příliv nových informací o tom, co je IN, v doprovodu úžasně barevných obrázků dotyčných předmětů. Přišla fáze, kdy jsem se snažila staré věci nějak „vylepšit“. Rodiče vždy kroutili nesouhlasně hlavou a já nechápala. Zelený širm bankéřské lampičky tak pokryly samolepky koní, komodu plakát s Brontosaury a kožený kabát po prastrýci se změnil na neuměle ušitý batůžek. Všechny staré věci jsem se snažila nahradit novými, v rámci svých finančních možností. Postupem času fascinace novým trochu opadla. Když se mi rozbila už třetí moderní stolní lampička, s povzdechem jsem vytáhla ze sklepa modrou kovovou „hrůzu“. Zažloutlý štítek s nápisem Lidokov mi způsobil husí kůži a jako bych z dálky slyšela budovatelskou píseň. Usazená v křesle, jehož čalounění mělo svá nejlepší léta za sebou, jsem lampičku zachmuřeně pozorovala a poklepávala na oblouk područky. Neznělo to jako klepání na plast či dřevotřísku. Se zájmem jsem začala zkoumat, jak je možné dřevo do takového oblouku ohnout. A staré věci ke mně začaly promlouvat. Byly to příběhy o lidském umu a nápaditosti, o tradičních či inovativních řemeslných technikách a kvalitním provedení. Od té doby už pro mě staré křeslo není jen kus harampádí a svoji lampičku střežím jako oko v hlavě. Objevuji velké poklady. Například série nábytku od Jindřicha Halabaly, český design představený na EXPO 58, už zmíněné lampičky Lidokov a tak dále. Zjistila jsem, že jsem našla další věc, na kterou mohu být jako Češka pyšná. Je to tvorba našich nábytkových a průmyslových designérů od první republiky až do současnosti.
29.06.2017 Kristýna Lišková, Foto: archiv redakce
Krásnou ukázkou nadčasového a čistého designu jsem měla možnost si nedávno prohlédnout v brněnské vile Tugendhat. To byl pro mé oči ráj na zemi. Ve své době luxusní a na míru navržené kusy nábytku bych si samozřejmě v životě nemohla dovolit, ale s radostí v duši si nesu zjištění, že například křesílka Brno či souprava nábytku Barcelona a Tugendhat se v různých obměnách vyrábějí dodnes. A neodpustím si ani poznámku, že architekturu dotyčné vily se mnoho současných staveb marně snaží napodobit, a na rovinu, nemají na to. Některé věci prostě nestárnou a občas se vyplatí neopravovat ani nevylepšovat to, co funguje.
