13.11.2026
připravila: Jana Polomová

Ve svém tvůrčím životě se nepochybně stala první dámou oděvního designu u nás. Kompliment patří Liběně Rochové, české profesorce oděvního designu, módní návrhářce a zakladatelce Studia LR, která se vyjadřuje prostřednictvím volné a individuální tvorby. Svoji práci představuje doma i zahraničí a získala za ni už mnohá ocenění.

Co stojí za vaší úspěšnou kariérou? Co všechno ji podpořilo a provázelo?
Celou dobu mě provázela posedlost, drive a ra­dost z tvůrčí práce. A myslím, že základem byla radost z tvoření, posedlost a tah na branku. Důležité je nenechat se ničím odradit, mít sílu překonávat nepříjemnosti a dělat to, co vás naplňuje a baví.

Foto: Lukáš Hausenblas

Původně jste si přála studovat etnografii a divadelní kostým, ale nakonec jste vystudovala oděvní výtvarnictví. Zamrzelo vás někdy, že se původní záměr nezdařil?
Ne. K divadelnímu kostýmu jsem se vracela. Například jsem spolupracovala s Bolkem Po­lívkou nebo naposledy s Yemim v Národním divadle při oblékání jeho baletu. To byla krásná práce! Příležitostně se k divadelnímu kostýmu takto vracím. Občas mě snad trochu mrzí ta etnografie... Ale vlastně nic mě nemrzí! Cokoliv se v mém životě událo, beru jako jistý milník, prostě to tak muselo být. Nelituji ani mnohem závažnějších věcí, které se odehrály, patří k člověku a je to jeho cesta.

Jak vnímáte odívání člověka, co pro vás představuje oděv jako takový? Jaký by vůbec měl být?
Oděv vyjadřuje osobnost člověka. Oděv je jeho druhou kůží. Není podstatné, zda je člověk oblečený do značkových oděvů, nebo je, či není trendy. Oděvem vyjadřujete sebe sama.

Jak všeobecně vnímáte módní trendy? O vašich kolekcích se uvádí, že nezohledňují trendy dané sezóny...
Přesně, tak jsem vedla i studenty! Nikdy jsem nepodléhala trendům. Studentům jsem vždy říkala: Mějte palec na pulzu doby, ale nekopírujte! Vkládejte do své práce sebe sama, svou duši a své srdce. Protože přesně tak jsem zabodovala ve světě. A to se netýká jen oděvu, platí to i v jiné tvůrčí činnosti. Když do ní vložíte sebe, vaše osobnost se v ní prolne. Samozřejmě trendy jsem vždy sledovala, ale nakonec jsem z toho kolotoče vystoupila. Jako první československé značce, která zabodovala ve světě, s pozváním na newyorské fashion weeky, se mi v devadesátých letech rýsovala slibná kariéra ve světovém kontextu, ale já ji opustila, chtěla jsem být svobodná. Bylo to těžké, protože jsem si přála být známá a musela jsem si i vydělat peníze. Nechtěla jsem podléhat žádným tlakům, ale šťastně tvořit. Vlastně jsem začala znovu a za svobodu bych to nevyměnila.

Foto: Lukáš Hausenblas

Mnozí považují módu za rozmar. Co o ní soudíte vy?
Rozmarem je v případě, když neděláte nic jiného. Stále si kupujete oblečení a marnivě trávíte čas jen po obchodech. Ale móda není povrchní záležitost. Je odrazem doby, patří ke kultivovanosti člověka jako třeba kvalitní stravování, stolování, bydlení... Tím nemyslím drahé nebo značkové. Móda je životní styl a patří ke kultuře člověka.

Co vás na vaší práci nejvíc těší? Konkrétně při jaké činnosti se cítíte blaženě? Jaké okamžiky vás naplňují radostí a pocitem štěstí?
Protože se osobně snažím jít stále inten­zivněji duchovní cestou, tak se pokouším být stále ve flow. Vždy to nejde, ale štěstím a harmonií mě naplňuje tvůrčí práce, přemýšlení o nových projektech, o nových konceptech kolekcí, hledání nápadů... Možná se více uchýlím k volnější tvorbě. V jedné z nejlepších galerií Mario Mauronero Contemporary Art ve Vídni jsem měla výstavu papírových obrazů. Ty přesahy mě hodně baví. Velmi obdivuji a uznávám skláře. Ač nejsem sklář, měla jsem ve sklárně Ajeto příležitost spolupodílet se s Petrem Novotným na výrobě skla podle mých návrhů. Práce se sklem mě uhranula, proto se k ní vracívám. Těší mě, když mohu své představy vložit do různých materiálů. Mirek Štěpánek mi pomáhal zase s kovem, ráda zkouším nové věci. Před časem jsem ale po větší přehlídce, za kterou jsem získala ocenění Designér roku na Czech Grand Designu, už i zvažovala ten náročný kolotoč utlumit. Je to nákladné i finančně, ale musela jsem to přehodnotit a vzít zpět. Stále mi přicházejí nápady, jsem za ně šťastná a ráda bych tvořila dál, co to půjde. Právě při tvůrčí práci se cítím blaženě a v harmonii, nacházím se ve flow.

Co vám vaše práce umožňuje vyjádřit? Je něco, co se snažíte prostřednictvím své tvorby sdělit?
Kdokoliv vloží do tvůrčí práce své srdce a duši, jde o autentické vyjádření a je to z něj cítit. A není podstatné, zda jde o sochu, či obraz. Když jsem dělala nekomerční oděvní přehlídky, vždy šlo o výtvarné obrazy, kterými jsem si přála předat krásný zážitek z vysoké výtvarné i řemeslné úrovně. Stejně jako když jde člověk na koncert, film či do divadla. Přála jsem si, aby byli lidé naplněni štěstím a radostí. A nejen to! Jako ambasadorka Debry (pacientská organizace, která pomáhá usnadnit život lidem s tzv. nemocí motýlích křídel) jsem společně s Lukášem Musilem připravovala kolekci, při níž jsme se necítili dobře, kterou jsme se snažili vyjádřit bolest a utrpení dětí, které jsou nemocí postiženy. Kolekce to také díky osvětlení, choreografii i muzice plně autenticky vystihla. Podařil se dokonalý výtvarný obraz, který zúčastněné velmi zasáhl. Výpověď sdělená oděvem nemusí vždy vyjádřit jen radost.

Kdo vás ve vašem profesním životě nejvíce ovlivnil?
To jsou takové střípky! Každá osobnost, která mi imponovala, mě něčím inspirovala. Těch, kteří mi ukazovali směr a utvrzovali mě v mé cestě, bylo skutečně hodně.

Vnímáte obor oděvního designu jako rovnocenné umění s jinými uměleckými směry?
Ne. Když se oděvem vyjadřuji v pohybové soše, když se oděvem vyjadřuji zcela volným oděvním jazykem, tím myslím fashion art, tak bych si troufla říct, že je to umění. Stylem oděvního jazyka se můžeme dostat i k umění. Ale oděv jako takový není umělecká disciplína, a už vůbec ne ten současný komerční, to je byznys.

Obohatilo vás dlouholeté pedagogické působení?
Úžasně! Říkám tomu skvělý barterový obchod. Studenty jsem učila jiné myšlení, šlo mi o konceptuální myšlení o oděvu, abychom řešili celý koncept, intelektuální oděv, abychom se zamýšleli nad poselstvím módy, co můžeme přinést v daleko větším rozsahu než jen navrhnout šatičky, sukýnky a vestičky. Po střední škole studenti museli zcela překopat svůj přístup a změnit vnímání oděvního jazyka. Pedagogické působení bylo skvělé! Troufám si říct, že jsem vybudovala prestižní ateliér. Cestovali jsme po celém světě. Měli jsme několik přehlídek a prezentací v Tokiu, New Yorku, ve Vídni, v Londýně... Zúročila jsem kontakty a to, co jsem ve světě dělala já. U nás máme mnoho talentovaných lidí a je třeba je dostat do světa.

Foto: Lukáš Hausenblas

Na co nikdy nezapomenete a na co budete vždy ráda vzpomínat?
Na štěstí, které mám, a které mi moje práce stále přináší. To, co dělám, mě naplňuje štěstím!

Kterého ocenění své práce si nejvíc ceníte?
Zlom se odehrál v roce 1991, když jsem se dostala na světový veletrh módy do Düsseldorfu, to bylo v Evropě takové to nej... Tam jsem měla přehlídku v neděli odpoledne sledovanou všemi světovými odbornými médii. Tím se mi otevřely dveře a mohli jsme práci ukázat v zahraničí. To byl významný moment a samozřejmě pak i ocenění Czech Grand Design jako Grand designér roku 2015, Módní designér roku 2022 i uvedení do Síně slávy Akademií designu ČR. Je fantastické, že práce, která mě baví a naplňuje, byla oceněna lidmi, kterých si vážím.

Co vám pomáhá probouzet kreativitu?
Tak to nevím! Ale domnívám se, že meditace. Určitě to je tím! Se zvídavostí jsem na svět při­šla a těší mě objevovat. To si člověk s sebou nese jako esenci.

Jak si přejete, aby vaše modely na lidi působily?
Volně bych odpověděla slovy manželky malíře a pedagoga Petra Kvíčaly: „Děkuji, že jste pro mě připravila tento okamžik. Pochopila jsem, co je tvorba oděvu na míru. Jako bych chtěla dát úžasný okamžik do lahvičky parfému. Děkuji, že jste mi tento moment pochopení tvorby oděvu umožnila.“ Pro takové lidi bych ráda tvořila.

S kterými materiály při tvorbě oděvů ráda pracujete? Máte svého favorita? Ceníte si víc čistě přírodních materiálů, nebo moderních směsí?
To je jedno! Baví mě materiály, které mě nějak provokují a inspirují. Ale nejbližší mému srdci jsou materiály přírodní. Například hedvábí v jakékoliv podobě, len, kůže a materiály, které mi dovolí velkorysé vyjádření. Nebráním se ale ani kovu či papíru. Před několika lety jsem pracovala i s materiálem obsahujícím optická vlákna.

Kde v zahraničí jste zaznamenala největší úspěch? Která vaše tvorba podle vašeho vlastního úsudku nejvíce zaujala? Domnívám se, že nejvíce zaujala moje práce na veletrhu v Düsseldorfu, také jedna kolekce v New Yorku v Milk Gallery, pak i výstava v Japan House v Londýně a předminulý rok v Paříži výstava kolekce Inside.

Jaká tvůrčí činnost pro vás osobně představuje největší výzvu? Na čem byste si přála výhledově pracovat?
Už si nedělám takové plány jako ve dvaceti. Přála bych si, aby kolekce, které tvořím, měly stále co říct, aby byly uznávány a práce na nových mě stále těšila. Ráda bych vytvořila kompletní oděvní kolekci prezidentovy manželky s tím, že bych měla supervizi nad vším. Aby byla při každé příležitosti adekvátně oblečena, klidně i v teniskách. Vše bych cizelovala tak, aby Českou republiku skvěle reprezentovala. Žena prezidenta má být vždy oděna podle požadovaného „dress code“. Přála bych si oblékat vyzrálé osobnosti, vzdělané ženy, které rozumějí módě a umějí modely odpovídajícím způsobem vynést. Taková byla například herečka a světoznámá operní pěvkyně Soňa Červená nebo zpěvačka Hana Hegerová.

Čím musí být člověk obdařen, aby měl v dnešní době šanci v oděvním designu uspět? Nejen být ceněn umělecky za svoji kreativitu a další dovednosti, ale současně se vlastní tvorbou i uživit?
Musí mít velký organizační talent, skvěle vládnout svým řemeslem, mít cit pro design a tvořit zajímavé kolekce. K tomu všemu musí mít i peníze, aby objednal a nakoupil látky a mohl dobře postavenou kolekci ušít. Musí sám zvládnout oslovit média, sociální sítě, tzv. zpropagovat svoji práci nebo si najmout toho, kdo to umí. Musí zvládnout marketing i cenotvorbu. Říká se, že musí umět asi pět profesí. Návrhářů je mnoho, ale ne všichni jsou dobří. Mnozí neznají materiály ani střihy. Když designér nerozumí střihu, neví, jak oděv formovat, nemá tzv. 3D myšlení, tak si nemůže pustit kreativitu na špacír. Neví, co kde bude model dělat. Investoři do oděvů zde nejsou ani oděvní firmy, jako byla například Pietro Filipi. Doporučuji trpělivost a postupovat pomalu po menších krocích, kolekce v malém množství, radím otevřít si tzv. garáž, kde je možné podělit se o nájem, aby začátečníci měli ateliér, který mohou sdílet. Pro přehlídku si z potřebných oborů najmout studenty a vytvořit prozatímní firmičku, kde si mohou vzájemně pomáhat. Vždy to bylo těžké, v jednotlivých zemích existují rozdíly a Česká republika nenabízí optimální prostředí. Nikdy nebyla oděvní velmocí a český národ nemá nijak pozitivní přístup k oděvu. Lidé nemají takový cit, jako mají například Francouzi, Poláci nebo Angličani.

Co je pro vaši práci nejdůležitější, čím je podmíněná, aby byla zdařilá? Má nějaká typická specifika, má svůj charakteristický rukopis?
Práce vás musí naplňovat a člověk jí musí být plně oddaný. Charakteristickým rukopisem jsou krásné látky a skvělé řemeslo.

Má oděvní design něco společného s designem interiérů či architekturou? Vnímáte lidské odívání jako spojitou nádobu s „odíváním“ interiérů?
Architektura má velmi blízko k odívání. Mnohokrát mě při hledání témat oslovila právě architektura. Mohla bych to tak vyjádřit, design interiéru je odívání prostoru, ale vnímám ho už jako příliš konkrétní. Více mě inspirují stavby.

Jaký oděvní styl je blízký vám osobně?
Mám ráda minimalismus, ne striktnost a chlad­nost, ale minimalismus s dotekem wabi-sabi. Krásný materiál a dokonalé řemeslo s něčím, co trošku rozbije dokonalost. Potřebuji, aby textilie, kterou zvolím, mluvila stejně jako promlouvá forma oděvu. Jde o souhru, o symbiózu materiálu s oděvní formou.

Jakou míru pozornosti přikládáte fotografiím svých modelů?
Maximální! Proto fotím převážně s Dušanem Šimánkem. Většinu fotografií mám od něho. Jeho cítění je dokonalé, neskutečně dobře si rozumíme. Společně vybíráme i modelku, hodiny trvá jen nasvícení, než se podaří, za den uděláme třeba jen čtyři fotografie. Pro mě osobně je vyjádření modelu na fotografii zcela zásadní. Fotila jsem i s Tono Stanem, Antonínem Kratochvílem. Zážitkem bylo focení pro Vogue s Kotem Bolofo v Paříži. Za den jsme se světovými modelkami nafotili celou kolekci. Ty téměř nepromluvily, při práci byl klid, jen lehká hudba. Fotograf i jeho asistent z Austrálie byli naprosto soustředění, také skoro nemluvili. Práci v pronajatém ateliéru jsme zvládli přesně na čas i s dokonalými fotografiemi. Vůbec se nemluvilo, na začátku jsem jen představila své jednotlivé modely, fotograf je navnímal a jel. Ani modelky nebylo třeba nijak stylizovat, věděly, co dělat, a svoji práci odváděly bravurně a zcela profesionálně.

Co podle vás znamená být dobře oblečen?
Vyjádřit oděvem svoji osobnost.

Na co jste ve svém životě přišla?
Že je úžasné dělat svobodně svoji práci!

Co vám v životě nesmí chybět, abyste byla šťastná?Rodinné zázemí.

Liběna Rochová

→ Módnímu návrhářství se věnuje od počátku 70. let. Založila Studio LR a také vedla Studio LR-Gallery, zaměřené na rozvoj mladých designérů. Nominována byla na řadu prestižních ocenění. V roce 2015 získala v rámci Czech Grand Designu za kolekci Oděvní partitury cenu Grand designér. V roce 2022 ocenění Módní designér a v předchozím roce byla uvedena do Síně slávy. Každoročně prezentuje své módní návrhy na sólových výstavách umělců v České republice i v zahraničí. Odbornost a schopnosti ji přivedly k navrhování divadelních a filmových kostýmů, uměleckých oděvních předmětů, večerních rób pro výkonné umělce, rób pro soukromé zákazníky i unikátních modelových kolekcí. Navrhuje skleněné šperky, papírové obrazy a módní umělecké předměty. Svou tvorbu úspěšně představila mnoha přehlídkami a výstavami také v zahraničí – v Paříži, Lyonu, Vídni, Düsseldorfu, New Yorku, Los Angeles, Bombaji, Dillí atd. Od roku 2008 do roku 2023 vedla Ateliér designu oděvu a obuvi na VŠUP v Praze.