Eva Eisler není jen královnou šperku. Pohybuje se v oblasti volného umění, nábytku a interiérových doplňků, interiérového a výstavního designu i v kurátorské a pedagogické činnosti. Stále ji překvapuje vlastní zvědavost. Zajímá ji vše, obzvlášť to, co nikdy nedělala. Je vnímavá optimistka, která objevuje své dimenze, čelí novým výzvám a zůstává otevřená.
30.10.2019 Připravila: Lenka Saulichová
Ve svém životě jste už odvedla velký kus umělecké práce. Co v něm v současnosti zabírá nejvíc místa?
Říkám, že mám svůj život a tři zaměstnání. Jedním je učení ve škole, také si musím něčím vydělávat a třetím je moje volná tvorba, kterou si nejvíc vychutnávám. Do ní mohu vložit další dimenzi – příběh, filozofii, vlastní úvahy... Nemá limity.
Představuje pro vás práce ten pomyslný hnací motor, který vás žene kupředu, nebo je to něco jiného?
Pokud máme to štěstí, že se můžeme živit kreativní činností, je to radost, ale i zodpovědnost a občas i trápení a nejistoty. Dopředu nelze určit, jak dopadne výsledek. Cílem každého člověka by mělo být poznání sebe sama. Hledání svého originálního vyjadřovacího prostředku. V mém životě hrají velice důležitou roli svoboda a vztahy, i z pohledu pozorovatele. To se snažím vyjádřit abstraktní formou. Hnacím motorem je zvědavost, jak se člověk vypořádá s dalšími výzvami, které přijímá.
Co hledáte a nacházíte ve své práci? A co v ní chybí?
Snahou každého umělce by mělo být hledání pravdy a nacházení nadosobních souvislostí o tom, kdo jsme, jaká role ve společnosti nám byla předurčena. Záměrně jsem se však zřekla specializace na jeden určitý obor. Baví mě vstupovat do neznámého teritoria, ale snažím se o vzájemné propojení a vyjádření myšlenky různou formou.
Směřujete vlastní tvorbou k nějakému poselství?
Svou prací se snažím naznačovat, že je třeba v životě neustále zjednodušovat a eliminovat nepodstatné. K čistotě a jednoduchosti se musí člověk propracovat, hledat co nejjednodušší způsob vyjádření. Mám velké štěstí, jsem za všech okolností optimista. Hledám zřetelnou cestu a jasnou odpověď, byť je život mnohovrstevnatý a neuvěřitelně komplexní. Je třeba se skrz sebe prodrat k ostatním prostřednictvím naší práce, našeho nástroje. Čím lépe děláme svoji práci, tím máme větší šanci dostat se k zajímavějším lidem a vytvářet kvalitnější vztahy.
Zviditelnila jste se prací s kovem, ale tvoříte z mnoha materiálů. Který je vám nejbližší?
Baví mě pracovat s čímkoli, co zvládnu, se dřevem, kamenem, nyní zrovna se sklem a rozjednanou mám i práci s keramikou. Mám svůj rukopis i výrazové prostředky, které se pak snažím vložit i do dalšího materiálu. Specifický materiál je určen zadáním. Lidé si mě spojují s nerezovou ocelí, ta je pro mě signifikantní. Dobrou zkušenost mám také s eloxovaným hliníkem, například v nábytku, ten není tak náchylný k otiskům. V každém případě se nerezové oceli nevzdávám, chci dál hledat nové formy a materiálové kombinace. Pro chystanou výstavu v Holandsku se vracím ke šperku v kombinaci se sklem.
Co pro vás znamená estetický předmět sám o sobě?
To je těžká otázka. Člověk nemůže vnímat předmět sám o sobě bez kontextu, kam je vkládán. Je vkomponován do nějakého prostředí, nějaké architektury, nějakého města... Všechno spolu souvisí – i s obdobím, kdy ho někdo vytvořil. Stále víc se mi líbí věci, které bych v mládí odmítla. Daleko lépe jim dnes rozumím a chápu, proč to či ono člověk udělal. Kontext je velmi důležitý.
Který předmět do interiéru se vám nejvíc povedl?
Myslím, že se dost podařily skleněné lampy Souls (pozn. redakce: vyrábí Preciosa). Pro Designblok v Colloredo-Mansfeldském paláci jsem vytvořila instalaci abstraktního stromu z cedrového dřeva, jehož větve nesly skleněné foukané a pískované svítící, organicky tvarované objekty, symbolizující plody života. Některé z nich ještě visely, jiné spočívaly na zemi kolem stromu, a připomínaly tak neustálý koloběh našeho života, motiv zrození a umírání, založený na prastarých archetypech a přírodních
systémech.
Jste vyhledávanou pedagožkou. Co nejdůležitějšího můžete předat svým studentům?
Svoje životní zkušenosti a kontakty, které jsem sbírala po celém světě. Snažím se jim dodat odvahu, sdělit, že bez soustavné práce není hodnotný výsledek. Ten nám pomůže vybudovat zdravé sebevědomí a schopnost se vypořádat se strachem.
Foto: Lukáš Hausenblas
O které své vlastnosti si myslíte, že vám dopomohla k tomu, že jste dnes uznávanou tvůrčí osobností?
Nemohla jsem studovat, ale měla jsem před sebou celý svět, kde jsem se mohla pustit kterýmkoli směrem a objevovat, zažívat dobrodružství. Nebála jsem se lidi oslovovat, poznávat je a navazovat přátelství. Jednoznačně otevřenost.
Na čem si v životě nejvíc zakládáte, co je pro vás nejdůležitější?
Mír, empatická společnost, vzájemná ohleduplnost a respekt.
Existuje podle vás něco, co nelze umělecky výstižně vyjádřit? Něco, co byste si třeba přála světu sdělit a nedaří se vám to?
Jak v tvorbě, tak v životě je třeba činit zodpovědné volby, ale zároveň mít sny a vysoké cíle a odvahu za nimi jít. Nelze se však totálně rozmáchnout a dělat si, co chceme. Je třeba dát dohromady srdce a dovednosti a soustředit se na smysluplnou větu svého sdělení. Dospíváním a postupným životním zráním se nabaluje mnoho otázek, na které je třeba soustavně hledat odpovědi a vytvářet si vlastní názor, který pro nás funguje jako solidní základna. Jsme součásti stále složitějšího světa, proto je důležité si ujasnit, co v životě chci, kam jdu a co tam budu dělat.
Potkalo vás někdy období, kdy se vám nedařilo?
Ano. Bývají to chvíle, kterým říkám ničemnosti. Když se mi to stalo poprvé, hodně jsem znejistěla a lekla se toho. Pak jsem ale přišla na to, že tento čas pomine a přijde období, kdy se nadechnu, a zase to jde. Organismus prostě potřebuje odpočinout. Nedívám se na tyto chvíle jako na nezdar, ale na vynucenou relaxaci. Nikdy jsem ale neupadla do stavu vyhoření.
Na co jste ve svém životě nejvíc pyšná?
Jsem pyšná na své úžasné syny a vnoučata, na šikovné studenty a na přátelství s mladými lidmi.
Plánuje si umělec vůbec důchod? Umíte si to vůbec představit?
Ne, ale umím si představit, že si dokážu život zorganizovat tak, že nebudu mít pocit nějakého tlaku, že za mnou běží dav, který něco požaduje. To se mi zatím nepodařilo, ale doufám, že budu mít víc času na to, co mě bude opravdu hodně bavit. Neznám ale umělce, který by naprosto opustil svoji tvorbu.
Můžete prozradit, které známé osobnosti nosí vaše šperky?
Hodně architektů, designérů, ředitelek galerií a sběratelů současného umění, jejichž jména galerie chrání, ale například Massimo Vignelli, žena Normana Fostera, nosila je Zaha Hadid nebo Olga Havlová...
Navrhovala jste také interiéry? Třeba svým dětem?
Moje děti si nenechají radit. Často jsem spolupracovala se svým mužem architektem. Člověk musí ctít zásady uspořádání hmoty a uvědomit si, že každý předmět má svoji vnitřní energii. Vše je třeba rozložit tak, aby vznikla harmonie. Jedině tak se člověk cítí dobře. Je třeba čistit prostor. Lidé se často obklopí předměty, k nimž mají vazby, ale ty je pak dusí. Mnohdy propadají i depresím a vůbec netuší, že to může být způsobeno zahlceným prostředím. Někdy se bojí prázdna. Ale vjemy, které pro život potřebujeme, bychom neměli čerpat jen pohledem na věci.
Máte nějakou stěžejní radu pro lidi, kteří se chystají zařídit si interiér?
Ano. Každý člověk by se měl nejdříve vzdělat. Něco si přečíst, nakoukat a položit si mnoho otázek. Ptát se sám sebe: Proč se mi to líbí? Proč k tomuto tíhnu? Proč se mi líbí právě tyto barvy? Mohl bych žít bez barev...? Prostředí, v němž člověk žije, by mělo odrážet jeho osobnost.
***
Eva Eisler
Studovala na Průmyslové škole stavební v Praze. Po emigraci otce byla vyloučena ze studia na VŠUP v Praze. Do své emigrace v roce 1983 pracovala mimo jiné v libereckém ateliéru SIAL. V New Yorku se věnovala vlastní tvorbě, studovala a později přednášela na Parsons School of Design, později na New York University a Rhode Island School of Design. Zúčastnila se samostatných i skupinových výstav po celém světě a získala řadu ocenění, mezi nejvýznamnější patří Fellowship Award. Cenu, která je považována za nejvyšší ocenění pro umělce v New Yorku, získala v roce 1993 od New York Foundation for the Arts. Její tvorba je zastoupena v mnoha významných soukromých i veřejných sbírkách po celém světě (např. Museum of Arts and Design, Brooklyn Museum of Art a Metropolitan Museum of Art v New
Yorku, Museum of Fine Arts v Montrealu, Bostonu a Houstonu, Renwick Gallery ve Washingtonu nebo Pinakothek der Moderne v Mnichově).
Nyní žije v Praze na Malé Straně. Od roku 2007 vede ateliér K.O.V. (Koncept – Objekt – Význam) na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM). Osobitá umělkyně si velmi zakládá na svobodě. Její tvorba propojuje architekturu, design a umění. Je nápadná tvarovým minimalismem a dokonale zpracovanými detaily. Ráda zasazuje věci do nového kontextu.