Petr Larva je uměleckým ředitelem sklárny Moser. Pečuje o nesmrtelnost nejcennějšího dědictví českého skla, které převléká do moderního hávu a posouvá ho na nejvyšší světovou metu. Patří k výtvarným umělcům s vlastními patenty a překračujícím hranice, jejichž životní přesvědčení, vize, zaujetí a houževnatost míří k dokonalosti.
07.02.2020 Připravila: Lenka Saulichová, Foto: archiv redakce
V čem tkví ta podmanivost skla, že se práce s ním stala vaší životní volbou? Čím si vás získalo a jaká byla životní cesta po jeho boku?
Cesta až do Moseru byla cestou poznání snad všech dostupných poloh skla jako média průmyslového, uměleckého, instalačního, světelného... Nyní se to všechno setkává. Původně jsem chtěl být malířem – od dětství, ale tehdy to z prapodivných důvodů v Praze nevyšlo. Nástupem do sklářské školy v Kamenickém Šenově se mi změnil život i zaměření. A děkuji za to mojí mámě, která měla tu odvahu a odvezla moje práce k posouzení. V té době jsem o skle vůbec nic nevěděl. Přes malbu skla jsem se dostal ke sklu jako takovému, ale stále jsem ještě váhal, zda se nevrátím k obrazům. Nakonec převážil vstup na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru profesora Kopeckého, u něhož se malba, obraz i sklo nevylučovalo, ale naopak.
Uvědomil jsem si, že se nemusím rozdvojovat. Byla to pro mne obrovská úleva. Přijal jsem ateliérovou práci a vzal jí za svou jako řeholi. Bral jsem ji poctivě, ale zároveň to byl obrovský ráj... Sklo jsem vystudoval a diplomky jsem místo jedné udělal hned čtyři. Odhalil jsem si jistý potenciál v přemýšlení o skle. To byla zásadní role Kopeckého školy, který říkal: Přemýšlej a tvoř totálně, neboj se skla a buď vždy profesionál. Jeho motto znělo: Sedřu ze skla kůži! Pracovali jsme v ateliéru se sklem, ale neadorovali jsme ho. Hlavním záměrem bylo vtisknout do něj sebe, svoji interpretaci. Tu jsme tvořili a žili. Tady jsem ke sklu získal až tělesný vztah a poznal jsem, že je to materiál, který mě nesmírně aktivuje a dráždí. Je to živel, souhrn fenoménů a je za ním vysoká inteligence. Když pracujete se sklem jako hlupák, je to prvoplánová práce s jepičím životem. Když ale sklo pochopíte, tvoříte s ním věci ve smyslu kompozice, koncepce, nějaké své vize, najednou objevíte určitou vnitřní složitost, druhý, třetí, čtvrtý plán… Prošel jsem přitom mantrou práce se sklem – řemeslem a to je dobře. Když překonáte řemeslo…
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání časopisu Moderní byt, které vychází příští týden.
Předplaťte si Moderní byt a neunikne vám žádná novinka ze světa designu, showroomů a návštěv zajímavých interiérů.
