11.12.2019
připravila: Jana Polomová
Jeho jméno je synonymem současného designu skla, kterým proslul u nás i ve světě. Stačilo by, aby pokračoval ve své dobře rozdělané práci, a pořád by bylo co obdivovat. Sklářský výtvarník, produktový designér a pedagog Rony Plesl však po čtyřiceti letech práce se sklem objevil novou cestu a tentokrát je to dobrá zpráva také pro milovníky volného umění.
Často zmiňujete, že jste šel studovat sklo jen proto, že jste to měl blízko do školy. Opravdu tahle motivace stačila k tomu, abyste se stal jednou z nejvýznamnějších osobností sklářského designu současnosti?
Jsem typ člověka, kterého všechno baví, a když už se něčím začnu zabývat, jen tak to neopustím. Dřív jsem dělal atletiku a ke sportu určitá zarputilost patří, možná že tam jsem si ji vypěstoval. Sklo mě obklopovalo čtyři roky na střední škole a já neměl potřebu objevovat jiné materiály nebo měnit obor, tak jsem u něj zůstal. Vyvíjel jsem se dlouho a až donedávna šlo spíš o takové naivní hledání. Teprve posledních pár let začínám rozumět tomu, co chci, a věřím, že z toho, co připravuji, by konečně něco mohlo být.
A co je tedy to, co chcete? Co připravujete?
Chci se věnovat volné tvorbě a pracovat na objektech ze skla, kterých mám v hlavě hrozně moc. Léta jsem byl kritický k tomu, co se děje ve sklářském volném umění, ale teď mám silnou touhu a jasnou vizi, kudy vykročit. Právě připravuji výstavu v Londýně, kterou chápu jako začátek své nové cesty. Produktový design mám rád, nechci ho zcela opustit, ale hlavní náplní mé práce by měla být volná tvorba, to už vím.
Co vás fascinuje na práci se sklem?
Sklo je složitý materiál a mě baví objevovat, co vše se s ním dá dělat. Každá technika vyžaduje vysokou odbornost, je to tedy vždy týmová práce a já se především snažím skloubit svůj tvůrčí potenciál se schopnostmi těch nejlepších sklářů. Skleněná plastika je mladý obor a teprve nyní po 50–70 letech je možné rozpoznat, kdo dokázal nejlépe využít potenciál tohoto křehkého materiálu. Lidí, kteří dělali kvalitní skleněné plastiky, je málo a já bych rád patřil mezi ně. Nevím, jestli se mi to podaří, ale určitě to chci zkusit.
Říkáte, že jste byl kritický ke sklářskému volnému umění. V jakém smyslu?
O českém sklu se mluví jako o fenoménu i v souvislosti s českým sklářským uměním, ale já myslím, že za fenomén lze považovat především to, co jsme světu přinesli jako celek. Zaměříme-li se na jednotlivé práce, zase tolik kvalitních děl, kterých bychom si mohli skutečně vážit, nenajdeme. Můj kritický pohled vychází také z toho, že učím na vysoké škole a studenty musím vychovávat, nastavovat jim vysokou laťku a nepředstavovat jim české sklo jako fenomén nějakého širšího záběru, ale spíš poukázat na jednotlivé osobnosti. Studenty učím, aby se snažili jít cestou, která i po desítkách let bude naprosto jejich. Také proto se snažím vytipovat, kdo z nich má blíž k volné tvorbě a kdo víc touží po designu. Sám se věnuji více oborům, můžu tak každého studenta vést jinak.
Foto: Marie Votavová
Je možné, aby se všichni absolventi uplatnili v oboru?
Určitě ne a je to vlastně dobře, protože zůstanou jen ti nejlepší. Můžeme mít v ulici tři dobré pekaře, ale nemůžeme mít ve městě pět super sklářů. To prostě odporuje fyzikálním zákonům.
Je ta selekce vždy spravedlivá? V době, kdy i v umění hraje velkou roli marketing?
Věřím, že ano. Ani sebelepší marketing nefunguje dlouhodobě. Když se podívám na dějiny umění, tak v 99 % jsou oslavováni kvalitní tvůrci. Právě s tím odstupem času je to patrné… Zrovna dnes na obědě jsme se s kolegou architektem bavili o tom, jaký je rozdíl mezi celebritou a star. Celebrita je jen píárem nafouknutá bublina, ale star září a nikdy nezhasne.
Jaké schopnosti nebo vlastnosti určují „star“?
Zásadní je stát si za svým a nenechat se ničím zviklat. Jaroslav Róna to s nadsázkou vyjádřil v jednom rozhovoru: když začnete lepit obrazy ze sirek, po roce si vás asi nikdo nevšimne, ale po dvaceti letech už můžete být tím, kdo lepí ty nejlepší obrazy ze sirek na světě. Výdrž a odhodlání stát si za svým jsou v umění důležité kvality. Ten, kdo jen touží být slavný, dlouho nevydrží, protože jeho snaha ho dožene – přijde někdo z PR, řekne „nahraď sirky hřebíkama“ a on na to přistoupí. Ale ten, kdo si bude lepit své sirky, ať se děje co se děje, a nepodlehne žádné módě, nakonec může být star. Není totiž důležité být star, důležité je být dobrý, a když jste dobrý, tak tou star budete.
Mnoho designérů vnímá omezení daná funkcí produktu i filozofií značky jako inspiraci. Hranice je vedou cestou, kterou by se sami nikdy nevydali. Tenhle moment pro vás není zajímavý?
Tohle mě na produktovém designu vždy bavilo. Někdo chce uzavíratelný džbánek s odkazem na staré časy, jiný futuristickou sklenici na nožce, ze které se bude dobře pít pivo. Je výzva do takových omezení vnášet svoji tvář, ale po těch letech chci úplnou volnost. Mám radost, když někdo přijde a místo aby řekl „udělej nám něco jako“, řekne „chceme to, kde jsi nejvíc ty“.
A co když se to snoubí? Například pokud navrhujete svítidlo pro soukromého klienta, jde o solitérní objekt a zároveň funkční prvek interiéru...
To je zrovna platforma, na které bych rád pokračoval. Baví mě, že je tam obojí – klienti chtějí sochu ode mě a zároveň potřebují, aby dobře svítila a zapadla do interiéru. Hodně mi pomáhá můj asistent Jirka Krejčiřík, který každý takový projekt dotahuje proporčně, technologicky i produkčně. Oslovují mě přitom lidé, kteří by si mohli koupit luxusní svítidla světových značek nebo třeba svítidlo, které jsem navrhl pro Lasvit. Oni však chtějí, aby to jejich bylo jedno jediné.
Proč vyžadují jedinečnost? Není v tom až příliš ega?
Je, ale umělce vždy živili lidé se silným egem a mě někteří moji klienti neskutečně vyhecovali. Kdo si koupí lustr, který má na sobě čtyři postavy Krista? Mám silný vztah ke křesťanství, takže toho Krista tam dám sám od sebe, ale jen člověk se silným egem a touhou po originalitě to přijme. Firma mi dá volnost udělat design, který zviditelní značku. Jednotlivec si koupí sochu, která zviditelní jeho. Napojuji se tedy buď na celou značku, nebo na jednotlivce. V něčem je to podobné, ale to první má víc omezení. Design dá práci lidem v továrně a udělá značce dobrou image, ale umění nás má povznést, vzrušit, pobláznit, vyvolat husí kůži…
Přesto i tam proniká komerce.
Ta tam byla vždy, i malování náboženských obrázků byla komerce. Důležité je, co je tou komercí. Jestli síla individuality, tak je to super. Když si někdo koupí vás jako originál, je to ta nejlepší komerce. Špatná komerce je dělat jen to, co se prodá.
Není kvalitní umění z principu přístupné jen menší části společnosti?
Je, ale to vůbec nevadí. Myslím, že pracovat pro jednotlivce je mnohem víc i pro společnost. Zní to šíleně, ale stojím si za tím. Když se ten jednotlivec, ať už sběratel nebo galerie, napojí na umělce a dokáže z něj vytáhnout to nejlepší, vznikne z toho hodnota i pro společnost. Nemyslím, že by umělec měl plnit společenskou funkci. Existují i umělci obrovsky napojení na společnost, ale v tom je zase ta jejich originalita. Máme se obracet k vesmíru a Bohu, ne ke společnosti a člověku. Karel Malich v podstatě celý život maloval jeden kopec a toužil namalovat mraky a světlo. Zdeněk Sýkora zase pracoval s matematikou a hudebními rytmy, to je skutečně vesmírné umění. V posledních letech nám tito umělci dali nejvíc, a přitom vůbec nepracovali pro společnost, pro širší vrstvy. To se děje spíš v tom designu, který musí sloužit lidem, a neměl by proto být sobecký. Ale umění se vyvinulo do takové míry, že když mu chcete rozumět, musíte se o něj zajímat. Někdy i to, co se o něm říká, je víc než to, čím je. Hodně se posunulo do konceptuální roviny, to však není chyba, ale vývoj.
Umění je přece primárně o emocích. Proč bychom o něm měli něco vědět, než k němu přistoupíme?
Jsou dvě roviny vnímání. Kromě emocionální i ta odborná, která vám pomůže mít z díla větší radost. Jedna z nejlepších výstav, které jsem v poslední době viděl, byl David Hockney v Centre Pompidou. Nejdražší umělec současnosti maluje na první pohled klidný a idylický svět, za kterým však tušíte určité napětí. Každý, kdo stojí před jeho obrazy, silně vnímá tu magii. Hockney je chápán ve více rovinách, a milují ho proto laici i odborná veřejnost. Někde to však funguje jen na jedné rovině.
Zmínil jste křesťanství, jehož symboly se objevují v některých vašich dílech...
Jsem věřící, spirituální rozměr života i samotný příběh Bible jsou pro mě velkou inspirací i v oblasti designu. V posledních letech se zabývám estetikou sakrálních objektů, které jsou někdy až kýčovité. Fascinuje mě jejich geometrie, která má silný duchovní podtext.
Pojďme zpátky k hrubé matérii. Jaká je současná podoba produktového designu?
V mnoha ohledech jsme na tom lépe. Lidé častěji oslovují architekty, konají se veřejné akce zaměřené na design… Na druhou stranu ve společnosti chybí noblesa, kterou můžeme vidět v prvorepublikových filmech. Můj děda řídil černou Volhu v kožených rukavicích, kupoval si dobré obleky… Stýská se mi po časech, které jsem nezažil, jakkoli to zní divně. Silně u nás vnímám tu outdoorovou estetiku, jako by pohodlí bylo nejvyšší hodnotou.
Foto: Marie Votavová
Myslím, že věci mohou být i trochu nepohodlné, ale krásné. Na českou společnost se v tomto ohledu dívám kriticky, pookřeju až v Paříži nebo Londýně, kde jsou lidi autentičtější a mají určitý styl, což neznamená, že musejí mít drahé věci. Češi jsou pořád příliš uniformní, bojí se být odlišní. Nakupují v určitých typech obchodů, následují trendy v časopisech… Naději vidím v generaci teenagerů a dnešních dvacátníků. Narození kolem přelomu tisíciletí jsou svobodní a nebojí se být osobití.
Týká se to také interiérového designu?
Hodně. Když vidím některé současné interiéry, je mi z té uniformity trochu smutno. I když já mám to štěstí, že mě většinou oslovují dobří architekti, kteří už mají své klienty trochu vychované a umějí je vyburcovat. Jsou schopní provrtat si celou stěnu Kinterovými rostlinami a mají z toho obrovskou radost, přitom ještě pár let předtím říkali, že tomu nerozumí a že to v životě nechtějí.
Jak taková kultivace probíhá?
Samozřejmě vzděláváním. I váš časopis a další média zaměřená na design by se měla snažit předat toho svým čtenářům v této oblasti víc. Ale ve srovnání s tím, jak časopisy o bydlení vypadaly v 90. letech je to velký pokrok. Ty nevkusné interiéry popových hvězd z nich naštěstí už zmizely.
O čem bude výstava v Londýně, kterou právě chystáte?
Jsem jedním z pěti umělců, kteří byli vybráni, aby v rámci Art Design Weeku v Londýně představili v polovině září svou tvorbu ve Victoria & Albert Museum. V renesančním sále instaluji obrovské uranové ohniště, které bylo na pražském Designbloku, ale tady bude dvojnásobné a před ním budou ležet tři obrovské křišťálové kmeny o váze až 300 kg z leštěných šestihranů. Vyrobeny jsou novou technologií, která je jedinečná i ve světovém měřítku, dokáže totiž vyrobit trojrozměrné objekty bez omezení.
Je pro vás důležité představit svou volnou tvorbu také v zahraničí?
Mám pocit, že jestli něco umím, tak se to musí ukázat nejen u nás, ale i ve světě. Nemířím do sklářských galerií, sklářská komunita je svým způsobem uzavřená společnost a já bych chtěl ty plastiky vystavit v galeriích, které se nezabývají jen sklem, aby se výtvarná hodnota ukázala nebo neukázala v kontextu napříč obory. Vybrat si sklářskou galerii v Evropě a tam udělat výstavu považuji pro sebe za zbytečné. Teprve ve Victoria & Albert Museu mám pocit, že jdu s kůží na trh.
Jaké další změny v této souvislosti chystáte?
Na konci září otevírám nový ateliér, potřeboval jsem větší prostor, který bude i galerií. Velmi si cením toho, že autorem interiéru je architekt Josef Pleskot. Je to jeden z lidí, kteří mě hodně ovlivnili svou moudrostí a pokorou. Užívám si každou minutu s ním. Řešení ateliéru, které navrhl, je odvážné tak, jak bych si já sám nikdy nedovolil. Jeho odvaha přitom není v tom, že by byl poblázněným sebestředným umělcem, jde to zevnitř. V podstatě to není odvaha, ale moudrost a moudrost je největší odvaha.
Proslavil vás produktový design. Nemá zájem sběratelů svůj původ v tom, že kupují „toho Ronyho Plesla“?
Mnozí umělci začínali u produktu, není to tak ojedinělé. Zvlášť v současnosti, kdy řemeslně nejkvalitnějším sochařským produktem už není jen socha, ale třeba iPhone. Ti, kdo se věnují celý život volnému umění, to neradi slyší, ale na mnoha výstavách je polovina objektů složená z designu. Spousta spotřebních věcí jsou svým způsobem artefakty, protože jejich design a průmyslový výlisek je často dokonalejší než lidská ruka, a ti umělci to cítí. Design se stal velkou módou, ale zároveň prodejnou holkou. Je součástí kultury. Když Kintera zarámuje igelitovej pytlík, udělá to dobře, protože je to člověk s výjimečným estetickým cítěním. Dřív do umění hodně zasahovalo náboženství, dnes je to pop kultura, a možná i proto proniká hodně designérů do volného umění a naopak. Například Arik Levy začínal jako designér, ale dnes spíš dělá volné věci. Sklář Tokuji Yoshioka pracuje pro Hermés, a přitom staví skleněné chrámy. Nebo Nendo, který neustále balancuje na hraně... V současnosti se spousta designérů neobejde bez znalosti volného umění a naopak. Moc mě těší, že o moji tvorbu stojí lidé, kteří sbírají třeba Kryštofa Kinteru, Federica Diaze nebo Josefa Bolfa, jichž si velmi vážím.
Chybí vám něco k tomu, abyste byl šťastný?
V podstatě ne. Jsem velice šťastný a spokojený, nic mi nechybí. Jen cítím, že by z toho mého volnomyšlenkářství mohlo něco vzejít a že je škoda, aby se to ztratilo jen v designu.
***
prof. ak. soch. Rony Plesl (nar. 1965)
Po studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě absolvoval VŠUP v Praze (Ateliér kov a šperk) a následně odjel na stáž nejprve do školy La villa Arson ve francouzském Nice a později v roce 1997 na Tchaj-wan do firmy Tittot. Vlastní studio založil v roce 2002 v Praze. Spolupracoval s významnými tuzemskými i zahraničními klienty mezi něž patří Cartier, Barovier & Toso, Verreum, Moser, Preciosa, Bomma nebo německý koncern Sahm vyrábějící nápojové sklenice pro většinu mezinárodních značek. Od roku 2016 zastává pozici uměleckého ředitele sklárny Rückl. Je držitelem mnoha ocenění včetně Red Dot Design Award, Good Design Award nebo Nejlepší designér roku, kterým byl vyhlášen v rámci soutěže Czech Grand Design za lustr pro Lasvit a sklenice pro Moser v roce 2011. Jeho limitované kolekce ručně foukaných a ručně broušených váz a objektů se v průběhu let staly sběratelskými ikonami, které jsou dnes zastoupeny v prestižních sbírkách po celém světě. Dlouhodobě se věnuje také pedagogické činnosti a od roku 2008 vede Ateliér skla na VŠUP v Praze. V roce 2017 byl jmenován profesorem v oboru Architektura a design.
www.ronyplesl.com