Profesor Jiří Pelcl je významnou osobností naší kultury s neuvěřitelně širokým záběrem. Výjimečný tvůrce a jeden ze zakladatelů postmoderny u nás, teoretik designu i oblíbený pedagog, ale hlavně mimořádný člověk, který citlivě reflektuje okolní svět a s vášní sobě vlastní ho už více než čtyřicet let proměňuje v kultivované formy a podnětné myšlenky.
16.08.2019 Připravila: Jana Polomová
Jste úspěšným designérem a architektem, pracujete s mnoha materiály, formami i technologiemi... Kde se tyto kategorie podle Vás potkávají a v čem se naopak liší?
Těch kategorií zase není tolik. Buď navrhuji pro konkrétního člověka dům nebo předmět, tam je zadání poměrně jasné. Osobnost klienta určuje hranice, v jejichž rámci se pohybuji, a stačí, když se potkáváme v tom zásadním. Nejčastěji pracuji na designu pro výrobce, tam už jsou hlediska širší a důležité je přijít s něčím, co bude schopen vyrobit a prodat. Pro mě je hodně podstatná volná tvorba. Nesvazují mě žádné požadavky a je mi úplně jedno, jestli se to někomu bude líbit nebo ne. Mantinely dané výrobcem mi nevadí, baví mě hledat různé cesty, ale volná tvorba mě uvolňuje. Všechny tři oblasti spojuje určitá estetika, můj osobní pohled na věc, který se v každém projektu odráží. Oslovují mě klienti, kteří znají mojí práci, takže jim nemusím nic vnucovat. U firem hodně záleží na tom, jestli je tam nějaký tvůrčí motor, který má intuici a sleduje, co se děje kolem. Je fajn, když je ve vedení někdo, kdo má představu o svém zákazníkovi. Úlohou designéra je přijít s nápadem, který je aplikovatelný v dané technologii a osloví lidi.
Orientujete se v ten moment jen podle toho, o jakou jde značku a kteří lidé ji vyhledávají?
Dobrá firma má svou tvář a koncept sortimentu, hlídá si image, a na to musím reagovat. Nemůžu přijít s něčím, z čeho by její zákazníci byli zmatení. Sleduji, co firma dosud udělala, a přemýšlím jak doplnit sortiment. Někdy je trochu problém, že každá firma chce přijít s „něčím novým“. Designéři navrhují věci, které by měli lidem usnadňovat a zpříjemňovat život. S novými technologiemi dopředu přicházejí nové možnosti, ale ve výsledku jedna věc navazuje na druhou. Studenti a začínající designéři často chtějí udělat něco úplně z gruntu jiného, ale když potom předmět rozebereme, vždy najdeme nějaké východisko v minulosti a nová je nakonec jen technologie nebo materiál. Například madlo, které dřív bylo ze dřeva, teď uděláme z plastu, takže může mít jiný tvar a barvu, ale ve výsledku to nemá moc velký smysl. Ze starých materiálů jsou lidi občas unavení, ale nakonec se rádi vrací. Nepřál bych si, aby nábytek a užitkové předměty měly životnost jako výrobky oděvního průmyslu, protože jinak tu všude budou jen hory odpadků.
To už možná jsou.
Jsou, proto mě třeba i ten textil zajímá. Oblečení se produkuje tolik, že nemá žádnou hodnotu a konzumuje se, jako když Američani jedí – trochu se v tom porýpou a polovinu vyhodí. A takhle my žijeme. Stačí se dívat v obchodních centrech jak lidi nakupují... Je tady pořád ještě rozdíl mezi Evropou a Amerikou. Třeba v amerických obchodech se dámy vyloženě procházejí a hází do košíku jednu věc za druhou. Možná jsem moc starej, ale já si jdu něco koupit proto, že to potřebuju.
Asi jde spíš o rozmar než potřebu...
Proto je tak fascinující pozorovat, jak se lidi chovají, jak reagují v obchodě, hospodě, na ulici... Zvlášť pro designéra je hrozně důležité si toho všímat. Z čeho jiného by měl čerpat? Celý život hodně cestuji a každá moje cesta je spojená s lidmi. Asi bych nejel do Skandinávie obdivovat lesy. Příroda se mi líbí, uklidňuje a některá panoramata jsou opravdu mimořádně krásná, ale nejsou dílem člověka. Vše je tam už dané a mě spíš zajímá, jak na tuhle danost reagují lidé. Narodili jsme se do určité krajiny, a to má přímý vliv na naše aktivity. Hodně se to odráží i v designu.
Foto: Lukáš Hausenblas
Například ten skandinávský je jednoduchý a praktický, zatímco Italové chtějí být za každou cenu originální a pořád vymýšlejí něco nového... Na cestách lidi nejen pozoruji, ale taky s nimi komunikuji. Problémem Čechů je, že jezdí do zahraničí, ale s místními nemluví. Nedávno jsem slyšel v rádiu, že 80 % Čechů, kteří jezdí na dovolené k moři, se ubytovávají v hotelech, zejména v all inclusive. Proto není vidět, že by si z takové cesty něco přinesli. Ale s mladými se situace zlepšuje, studenti jezdí na výměnné pobyty a baví se s místními, poznávají jiné kultury. Věřím, že to je důležité nejen pro jednotlivce, ale pro celou Evropu, aby se lidi propojili a nebyli tolik nacionalističtí. V současnosti je naše společnost příliš uzavřená a sobecká, vždyť z celé EU jsme akceptovali nejméně žádostí o azyl, což je dostatečně vypovídající.
Jaké země jste navštívil a kam se ještě chystáte?
Rád bych projel vlakem transsibiřskou magistrálu s nějakými přestávkami do Vladivostoku. Sibiř člověk vidí většinou z letadla jako hnědozelenou nekonečnou hmotu, chtěl bych jí nahlédnout víc zblízka. My Rusům nerozumíme, jejich země je tak velká, že už jen proto jim těžko můžeme rozumět. A přesto je to pro ně pořád málo a chtěli by být ještě větší, cítí se z nějakého důvodu ohrožení. Cesta tam mi pomůže je pochopit. Moje žena ještě plánuje cestu kolem světa, ale já pro ni zatím nenacházím motivaci. Navíc jsme za ty roky stihli svět projet několikrát. Čínu, Japonsko, Mongolsko, Indii, Jižní Ameriku... Naposledy jsme byli v Indonésii a před rokem a půl jsem strávil půl roku v New Yorku. Byla to zajímavá zkušenost. Když tam člověk nějakou dobu bydlí, může naplno cítit ten tep velkoměsta, vnímat, jací jsou lidé, a vidět, jak to tam funguje...
A jak to tam funguje?
Amerika je hodně konzumní. Navštívil jsem ji několikrát, ale buď Kalifornii nebo New York. O nějaký Středozápad nemám moc zájem, to už by mě víc zajímaly ty sibiřský městečka než americký. Navíc v USA se civilizace odvíjí od benzínových pump, v některých městech ani nejsou chodníky. New York je sice hodně odlišný od zbytku Ameriky, ale přístup k životnímu prostředí je i tam naprosto bezohledný, jako by na ničem nezáleželo. Když New York zapadl sněhem a nemohli jezdit popeláři, za tři dny byly všude po ulicích hromady odpadků. V supermarketech vám každou maličkost jednotlivě balí do plastových tašek i když říkáte, že to nechcete... To je na Americe trochu depresivní. Všichni hodně pracují, mnohem víc než my a domnívám se, že za své úsilí nedostávají moc zpátky. Zvlášť v New Yorku, kde je všechno drahý a sdílené bydlení je ještě v pětatřiceti běžná věc. Je to drahá cena za „pupek světa“ a je otázka, jaký to má vůbec smysl. Ale lidé chtějí bydlet ve velkých městech, aby měli velké možnosti, zvlášť mladí lidé.
Říkáte, že Vás inspiruje svět, lidi, kultury. Jak tuto inspiraci prakticky přenášíte do své tvorby?
Často narážím na předměty, který jsou úplně jinak pojatý, jsou zajímavý vizuálně i funkčně. Sleduji, jak s nimi lidé manipulují, jak se jich dotýkají. Nutí mě to o těch věcech přemýšlet i v našich souvislostech a daný produkt aktualizovat, aby mohl něco přinést i nám. Třeba je úžasný pozorovat jak lidé vaří, jaké při tom používají nástroje, jak vypadají jejich kuchyně – od těch mramorových „pomníků designu“ v Miláně až po hliněné pícky někde v Jižní Americe. V jídle se hodně odráží kultura, a to mě baví pozorovat. Víc než ten západ slunce, na ten já kašlu, ten je všude.
Jaká fáze procesu vás baví nejvíc?
Úplný začátek, když člověk kreslí a říká si „to je úžasná myšlenka, zítra se k tomu vrátím“. Zítra to otevře a řekne si „vlastně nic moc“. Nadšení tam musí být, bez vášně to nejde. Musí vás to bavit a musíte cítit, že je to úžasný proces, ale někdy za dva dny prostě zjistíte, že to zase tak skvělé není, a musíte se pohnout dál, začít znovu.
Kde pro Vás ta tvůrčí fáze začíná?
Když se s klientem bavíme o zadání, bez ohledu na to, jestli je konkrétní, nebo volné, vždy se jdu podívat přímo do výrobny firmy. Prohlížím si dílny, stroje, přepravky plné součástek, zbytky, co se vyvážejí ven do sběru, sortiment, zaměstnance... Celý ten mechanismus vznikání mě přivádí k prvním nápadům, už tam začínám tvořit.
Jde o stejné tvůrčí impulsy jako v jiných uměleckých oborech? Myslíte, že třeba muzikanti čerpají ze stejného vnitřního zdroje?
Asi ano, ale u hudby není tím výstupem matérie, ale nehmotný emocionální zážitek. Ničíme své životní prostředí konzumem, zaplňujeme ho produkty, a to muzikanti nedělají. Teda možná i dělají, ale nejsou z toho hory odpadu. Asi je lepší být muzikant, než designér. Mimochodem nedávno jsem od synovce dostal akordeon a chtěl bych se na něj naučit hrát. Zkoušel jsem se přihlásit do lidušky a vůbec mi neodpověděli, asi je vyděsilo moje datum narození. Ale kousek od mého ateliéru hrává pod mostem jeden cikán, hraje úžasně a už jsem s ním domluvený, že mě bude učit.
Vyučovat umění není snadné, sám s ním máte dvacetiletou zkušenost. Co vůbec můžete studentům předat?
Hlavně metody práce a určitou morálku, která je součástí života a pochopitelně i designu. Se studenty se bavím hodně o tom, jaká je situace ve společnosti. Snažím se přimět je k tomu, aby si kladli otázku, proč se nějaká konkrétní věc navrhuje. Často nejde o to, jak něco navrhnout, ale pro koho a jestli vůbec. To je mnohem větší otázka. Samotný postup už je potom trochu rutina a právě ta metoda je tím, co se naučit dá. Dřív jsme vyráběli modely ručně z mnoha materiálů, dnes jsou ty nástroje jiné. Speciální počítačové programy, vizualizace, 3D tiskárny... V současnosti je radost navrhovat, jde to hrozně rychle. Ale snazší než před třiceti lety to není. Všechny ty výhody, které technologie přináší, mají i ostatní. Také je vyšší dostupnost školství, a je proto mnohem větší konkurence. K nám do školy se hlásí 1 000 lidí, přijato je 100 a z nich se prosadí průměrně 2 až 3. To je hrozně málo. A přitom každý tam jde s ideou, že bude dělat svoji profesi výborně. Umění a design jsou riskantní profese a potíž je v tom, že rozdíly v ocenění práce jsou velké.
A jsou spravedlivé?
Hrozně nespravedlivé. V umění potřebujete štěstí, což třeba dobrý lékař nebo právník nepotřebuje. Musíte být ve správný čas na správném místě a nedá se to vysvětlit ani naplánovat. Samozřejmě na to štěstí musí být člověk taky připravený. Talent nestačí, musíte mít v sobě určitou energii, komunikativnost, být akční a zároveň trpělivý. Spousta věcí nevyjde, člověk to musí zkoušet pořád znovu, hodně pracovat a být dostatečně odolný k dílčím neúspěchům.
Řekl jste, že design je o morálce. Můžete to specifikovat?
Pokud někdo protežuje opulentní estetiku, propaguje tak spotřebu. Opulentní estetika brzy zestárne, a to vyžaduje navrhovat další a další překvapení. Určitá etika je přímo v té formě. Někteří umělci cíleně mapují, co se lidem líbí, což není tak těžký, protože většinový vkus lze charakterizovat poměrně přesně. Pak to analyzují a využívají konkrétní prvky, aby uspokojili poptávku. Je etické navrhovat již existující předměty z jiného materiálu, jen aby mohly být dražší? Nevím, proč bych to měl dělat. Nedávno jsem například pro jednoho moravského výrobce navrhl kolekci grilů Back to fire.
Foto: Lukáš Hausenblas
Jsou tak trochu opozicí vůči masivním grilům kombinujícím plyn a elektřinu, které vypadají jako obří luxusní lednice. Právě tyhle hrubé věci podporují kulturu nadbytku a užívání si pohodlí za extrémního energetického a materiálového vypětí. Je úžasný sedět u ohně a povídat si s lidmi, ale na to nepotřebuju agregát. Etika designu podle mě spočívá ve zdravém rozumu.
Celý život se zabýváte formami. Jak se Vám žije ve světě, který není po estetické stránce jen příjemný?
Někdy dost špatně, ale to souvisí hlavně s naší povahou a také s politikou. Bijeme se v prsa, jak jsme kulturní, ale skutečnost je jiná. Asi jde ještě o pozůstatek minulého režimu. Jak je například možné, že budovy u nás staví jen soukromí investoři nebo developeři? Kdy naposledy ze státního rozpočtu vznikla nějaká veřejná stavba v Praze? Klaus mohl podpořit Kaplického a mít knihovnu, teď po něm nic nezbude, jen pachuť. Nakonec není tak velký problém v tom, jak si lidi staví rodinné domky, staví si různý, někdy i blbý, ale zlepšuje se to. Když se podrobně podíváme na interiéry veřejných budov a úřadů, mnohdy se jedná o krásné historické prostory, ale jsou zaneřáděné spoustou vizuálního odpadu. Jsou tam různé nástěnky, nevzhledné stojany s letáky, informační pokyny na improvizovaných cedulích a mezitím tlačenka, kterou bude svačit vrátný. Problémem je náš celkový vztah ke kultuře a povrchnost a nevzdělanost politiků. O post ministra kultury nemají politické strany zájem, obvykle je to „podržtaška“ slabé koaliční strany. V praxi to u nás často funguje tak, že třeba zakázku na grafický vizuál vlaku dostane jakýsi kamarád ředitele, který „pěkně kreslí“, a pak se na to všichni musíme dívat. To je absolutní nerespekt k profesi plynoucí z nevzdělanosti a táhne se až do nejvyšších pater. V tom se mi nežije moc dobře, proto se věci snažím ovlivnit.
Pojďme to povídání zakončit trochu optimističtěji. Co máte před sebou za projekty?
Jeden z těch větších je výstava v Moravské galerii v Brně. Ředitel Jan Press mě oslovil, že by rád připravil přehlídku mé tvorby, v podstatě retrospektivu, když už mi bude těch sedmdesát... Představil jsem si, jak tam v těch velkých sálech budou stát moje věci na soklech a že to bude celé hrozně důstojné a poněkud nudné. Tak jsem si řekl, že takhle tu výstavu nechci, a domluvili jsme se na konceptu, že každá místnost bude věnována jednomu materiálu – porcelán, textil, kov, dřevo, sklo, plast a papír. Uprostřed místnosti bude vždy velký stůl s různými materiály, které si každý bude moct osahat, budou tam i nějaké stroje, skicy, pozadí navrhování i výroby. Výstava se bude jmenovat Jak se dělá design a měla by být otevřena v říjnu příštího roku. Součástí bude kromě katalogu mapujícího mou tvorbu také stejnojmenná kniha pro děti. Cílem projektu je zpřístupnit zákulisí designérské tvorby veřejnosti, popularizovat design a jeho význam pro společnost. Pokud se to podaří, bude to pro mě větší zadostiučinění než jakékoliv pocty.
***
Prof. ak. arch. Jiří Pelcl
přednáší na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v letech 2002–2005 zde působil jako rektor. Vedle praktické činnosti se zabývá teorií designu, publikuje a pohostinsky přednáší na domácích a zahraničních vysokých školách (Rietveld Academy Amsterdam, University of California Berkeley, RCA Londýn, Yale University, EnsAD Paříž, Pratt Institut New York). Realizoval řadu interiérů prestižních objektů (interiéry pro prezidenta Václava Havla na Pražském hradě, velvyslanectví v Římě, Pretorii, Český dům v Malmö a jiné). V roce 2006 získal Národní cenu za design, cenu Form 2006 v Německu, cenu Design Plus 2007 v Německu, cenu Czech Grand Design pro designéra roku 2007. V roce 2016 RedOut v Německu a Good Design v USA. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách designu Národní galerie v Praze, Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Moravské galerie v Brně, v Muzeu moderního umění v New Yorku, v Die Neue Sammlung v Mnichově, v Museum für Gestaltung v Curychu, ve Swedish Glassmuseum ve Smalands, v Museum of Applied Arts ve Frankfurtu.