09.12.2025
připravila: Lenka Saulichová

Marek Jan Štěpán je úspěšný český architekt, výtvarník a pedagog. Nejvýraznější stopu jeho práce představují sakrální stavby, kterými získal věhlas a ocenění i v zahraničí. Kostel sv. Václava v Sazovicích byl vybrán jako majstrštyk mezi deset nejlepších staveb světa roku 2017. Je však také autorem koncepce nízkonákladových a přemístitelných freedomků. Také pracoval jako poradce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.

Vaše jméno nejvýrazněji zaznívá především ve spojení se sakrální architekturou. Četla jsem, že jste pracoval pro papeže, prezidenta i kardinála. Čím je vám tato práce tak blízká a jak to vlastně začalo?
Začalo to asi doma, byl jsem vychováván v křesťanské víře. Do školy jsem chodil ve větší míře v období reálného socialismu, to jsem na kostely nemyslel. Ale s revolucí se režim změnil a už jako svůj diplomní projekt jsem si vybral kostel s duchovním centrem. Potom jsem začínal doslova od píky. Navrhl jsem dveře, věnoval se interiérům, domům, různému nábytku, ale sakrální linka se vším stále prolínala a zakázky se zcela přirozeně zvětšovaly, až došlo na nové kostely. Prvním předmětem byly skutečně dveře kostela v mém rodném městě, pro lidi, kteří se na mě obrátili a které jsem znal. Víc by mi tehdy asi nesvěřili. Na obětní stůl a jiné jsem byl dost mladý. Mně to ale nedalo. S kamarády a spolužáky jsme postavili z kamene boží muka v Beskydech. Když nebylo to, co si někdo objednal, tak jsem si to vymyslel a postavili jsme boží muka s kamennou sochou sedícího Krista. Vše se ale vyvíjelo postupně. Od roku 2006 jsem byl poradcem kancléře prezidenta republiky a byl v kontaktu s paní Livií Klausovou a Václavem Klausem. Tehdy jsem udělal úpravu severního vstupu do Hradu, kde vznikl pylon se lvem před Pacassiho bránou. V rámci zdejšího několikaletého působení vznikla i spolupráce s pražským arcibiskupstvím a kardinálem Dominikem Dukou, kdy jsem tvořil něco i do katedrály. A když zde pobýval papež, tak mi svěřili celý areál pro jeho mši a všechny záležitosti okolo na letišti v Tuřanech.

Moderní sakrální stavby se od těch starobylých dochovaných nápadně liší. Z čeho skutečně vychází ta změna, z období obliby minimalismu, futurismu, nebo spíš z duchovní sféry vlivu?
Je to spíš z myšlení. Současný člověk přemýšlí jinak než člověk žijící třeba v devatenáctém století nebo v období josefínských reforem či v baroku. Architektura myšlení odráží. Pokud chci, aby moje architektura promlouvala k současníkům a případně i k budoucnosti, nemohu stavět barokní domy nebo mlčící domy. Sakrální stavby a kostely odrážejí myšlení, to, co se v nich děje, a symboliku společenství, které se v nich schází.

Jaký osobní dopad má na vás vědomí toho, že tvoříte ultramoderní kostely za mnohamilionové částky, na které se skládají i mnozí farníci? A jak se jim moderní stavby líbí?
Domnívám se, že míra konzervativismu a progresivismu je mezi věřícími podobná jako v ostatní společnosti. I zde se najdou příznivci a odpůrci. Procento se strašně těžko odhadu­je, ale zcela jistě vím, že nesouvisí s věkem. Starší generace i některé babičky v tradiční víře patří k mým fanynkám víc než teenageři, kteří rebelují svým konzervatismem. Je to individuální a nelze to zobecnit. Některým lidem k názoru, že se jim moderní stavby líbí, dopomohla i některá ocenění.

Chcete, aby se moderní kostely víc líbily lidem, nebo zadavateli?
Rozhodně musí existovat shoda se zadavateli, protože vždy jde o zakázku konkrétního místního společenství, které se musí s projektem ztotožnit. Pokud jde o konzervativní společenství, tak má konkrétně daný i způsob, jak chce při mši sedět, například podélně. Úplný základ tvoří shoda a ztotožnění se s místními zvyky. Pak ale nastupuje vnitřní disciplína mě jako tvůrce. Odpovědnost je už pak zcela na mně, než aby estetickou stránku posuzovali všichni nějakým plebiscitem. Hlasováním bychom nejspíš dospěli k názoru, který by se rovnal nějakém pudinku. Jde o jakousi korekci vnitřní zodpovědnosti. Samozřejmě, sem tam konzultuji s odborníky – liturgisty, teology apod. Volnou ruku jsem ale nemíval odjakživa. Tím, že jsem vytrval, došlo v mé sakrální tvorbě na víc než sto různých návrhů a realizací. Nyní budu vydávat knihu Sakrál věnovanou sakrální tvorbě. Sám jsem se divil, kolik toho v této oblasti mé cesty bylo.

Záběr práce vašeho architektonického ateliéru je značně široký, přesto ale nelze přehlédnout spojení vašeho jména s autorstvím koncepce freedomků. Čím si zasloužily vaši pozornost? Na jedné straně ohromující díla sakrální architektury a na straně druhé právě nízkonákladové bydlení.
Asi právě pro ten protipól. Člověk si také chodí od jednoho tématu práce k druhému odpočinout. Stále navrhovat něco sakrálního by bylo únavné. Tehdy se na mě obrátil jeden známý, který si přál bydlet bez složenek v něčem jednoduchém, malém a dostupném. Připravil jsem studii, která pak ale ležela v šuplíku. Později po mě chtěl Petr Ivanov něco na výstavu, tak jsem svůj návrh oprášil. A tehdy pronesl památnou větu: „Tak jestli tohle stihnete vyrobit, tak já vám to dám na Václavák ke koňovi.“ Domluvil jsem se Jiřím Brochem a vyrobili jsme to. Tam začal celý příběh freedomků, který nebyl záměrem.

Pominout nelze ani vaši pedagogickou činnost. Co jste si přál sdělit a předat mladší generaci kolegů?
Člověk nasává jako houba a pak by měl ze sebe něco vyždímat. Dospěl jsem do stavu, kdy jsem takový pocit měl a zároveň jsem chtěl předat něco z tradičních a konzervativních názorů. A o to se snažím.

Vždy jste si přál stát se architektem, nebo jste zvažoval i jiné alternativy?
Nejdříve jsem si přál být archeologem, potom architektem.

Co vás na vaší práci nejvíc těší? Jaké chvíle vás při ní naplňují radostí a pocitem štěstí?
Jsou dvě. Na jedné straně je to fyzický vznik předmětu, stavby, když se rodí, třeba vůně betonu, dřeva, čerstvé omítky a děj na samotné stavbě. A ještě před tím, když jsem zavřený sám a mohu to nakreslit, skicovat si. Práce architekta je jinak přece jen kolektivní činností. Stále je kolem mě hodně lidí. Okamžiky, kdy si mohu čmárat, jsou hrozně fajn, přicházejí nezávisle na mém chtění. Moc je nedokážu ovlivnit.

Jsou takové okamžiky vzácné?
Ano, jsou vzácné. Momenty vymýšlení v celém tom ději, v procesu vzniku stavby nejsou moc dlouhé.

Navštěvují vás tyto momenty až v čase oznámeného zadání, kdy už hledáte inspiraci pro něco konkrétního, nebo se to děje i jen tak mimoděk?
Spíš jde o konkrétní věci, nad nimiž přemýšlím, kdy se rodí v hlavě a pak je kreslím. Jen občas dělám věci mimoděk jako relaxaci. Například při tvorbě dřevěných soch apod. Ale že bych vymýšlel domy jen tak, to ne.

Snažíte se prostřednictvím své práce něco konkrétního vyjádřit či sdělit nějaké poselství?
V obecném přesahu si nemyslím. V případě konkrétních staveb ano.

Co považujete za významné milníky vaší práce?
Když to vezmu od začátku, tak to byl dekadentně surrealistický bar, který jsem dělal s tchyní Sylvou Mynářovou v kině Skala v Brně. Zajímavá byla i spolupráce s firmou Le Bon René Nováka. Tehdy nás dal dohromady Karel Kobosil z Design centra. Pak to byl, myslím, kostel v ostravském Zábřehu. Byl to první kostel, taková větší stavba. Určitě zmíním i svoji spolupráci a přítomnost na Hradě, kdy jsem zaznamenal další posun. Zajímavá byla i práce na penzionu s wellness Café Fara v Klentnici. Velkým milníkem se stal kostel v Sazovicích, kterého si všimli i ve světě. A v poslední době kniha věnovaná sakrální architektuře, která pro mě byla hodně poučná. Cítím, že poptávka po sakrální tvorbě klesá.

O kvalitě vaší práce a práce vašeho ateliéru svědčí mnohá významná ocenění – Grand Prix Architektů, Cena Klubu za starou Prahu, Stavba roku a Interiér roku. Kostel sv. Václava v Sazovicích byl vybrán jako majstrštyk mezi deset nejlepších staveb světa roku 2017 – jak na ně nahlížíte? V čem spočívá váš úspěch?                                                                                                                        To kdybych věděl! Já to ale nevím. Na to jed­noduchá odpověď není. Oceněním kostela v Sazovicích jsme překročili hranice a najednou už si to tak nějak ve světě žilo vlastním životem. Jednou se mě ptala ještě šéfredaktorka Zuzana Morávková z Ery, zda umím udělat nějaký barák, který nedostane cenu...

Jste autorem manifestu Dekor strukturalismus, v němž se distancujete od prohlášení architekta Adolfa Loose, který prohlásil, že ornament je zločin. Jak se snažíte rehabilitovat dekor?
Mám ho rád. Dříve to bylo v takové nejpravdivější podobě, kdy to vyjadřovalo to, co se děje uvnitř stavby, kdyby se prozářila rent­genem. Jako v antice, kdy je tam vidět kladí, trámy a římsy. Nyní je to ještě trochu víc posu­nuté tak, že dekor vnímám jako ornament de­korující v tom antickém významu, že opravdu dekoruje nějakým způsobem ještě jiným, nejen tou vnitřní pravdivostí, ale ještě jiným způsobem. Baví mě to.

Dekor ale může být vnímám jako něco velmi zdobného a v případě vašich staveb jde o vizuálně minimalistické stavby působící velmi čistým dojmem...
Můj náhled na dekor asi nejvíc vychází z vyjádření vnitřní podstaty.

Co je smyslem Laboratoře sakrálního prostoru (Lasapro), kterou jste v roce 2016 založil?
Ta je věnovaná sakrálnímu prostoru u nás, jednak sakrálním stavbám, ale i české a moravské sakrální krajině. Například jsme vzali v potaz širší oblast Brna a zjistili jsme, kolik je zde sakrálních křesťanských staveb, kolik je zde lidí, kolik lidí je využívá, kolik jich využívá konkrétní stavby, jaké nají názory apod. Z toho vyplynulo, že některé stavby jsou zcela nevyužité, jiné se využívají nad míru. Ve zkratce jsme se snažili propojit fyzickou duchovní krajinu se sociální.

Jaká data jste získali?
Z toho vyšla data, která nás už předem upozorňují na to, že některé stavby mají problém, protože budou mít v budoucnu problém s údrž­bou. Hrozí, že začnou chátrat a nebude na jejich údržbu. Zabýváme se tím, jak by mohly do budoucna sloužit třeba i jinému účelu. A naopak, objevila se i místa, kde je hodně lidí a sakrální stavby tam postrádají.

Co podle vás dobré architektuře prospívá a co jí naopak škodí?
Domnívám se, že nejvíc jí škodí zažitá schémata opakování věcí, předsudky a opako­vané fráze o technologiích, o udržitelnosti a progresivitě architektury. Z reality se to ale dostalo spíš do pozice marketingu, za který lobují společnosti, které věci prodávají. Selský rozum by architektuře výrazně prospěl.

Mění se s přibývajícím věkem váš náhled na architekturu a přístup k ní?
Ano, mění. Stále raději mám staré domy a čím dál víc si uvědomuji, jak současný přístup k architektuře škodí životnímu prostředí a užitnosti měst. Mnoho velkých domů, které se staví, jsou černé díry veřejného okolního prostoru, zcela ho pohltí a prostor je neuživatelný. Vnímám nadmíru užívání skla a technologií. Líbí se mi přístup rakouského profesora Eberleho, který je průkopník nejzákladnějších fyzikálních zákonitostí v architektuře. Staví domy s daleko silnějšími zdmi a bez topení. Jsme už přetechnizovaní, on vyučuje, snaží se to vracet a docela se mu to daří.

Co vás ve vaší práci architekta nejvíc ovlivňuje, případně čím se inspirujete?
Asi nejvíc mě inspiruje duchovní život.

Jak si přejete, aby vaše architektura na lidi působila?
Očekávám, že bude nějakým způsobem har­monická, bude působit pocitem bezpečí a bu­de naplňovat i základní kategorie estetiky.
Například budou použity správné proporce,
vhodné materiály i barevnost. Bohužel, i dnes může cíleně vznikat škaredá, něčím destruktivní architektura. Někteří architekti se záměrně zabývají něčím, co je neharmonické. Jsem na opačném pólu.

Čím by měl být dobrý architekt obdařen, aby měl v dnešní době šanci uspět? Nejen být třeba oceněn umělecky za svoji kreativitu a další dovednosti, ale mít i šanci získat zakázku a příležitost ji realizovat a samozřejmě ji i dotáhnout ke zdárnému konci?
Úplně nejvíc je třeba trpělivosti. Jednak z důvodu délky procesu vzniku stavby a také jsem odjakživa slýchal, že dobrým architektem se člověk stane až po padesátce. Každý má nějak danou svoji osobnostní charakteristiku. Je dobré své nastavení odhalit, uvědomit si své dovednosti a rozvíjet je. U mladé generace ale pozoruji obavy z budoucnosti.

Foto: Lukáš Hausenblas

Na jakou svou osobní vlastnost můžete při práci vsadit za všech okolností a můžete se na ni vždy spolehnout?
Myslím si, že mi pomáhá jakýsi druh lenosti, který mě nutí dělit čas na práci a to ostatní. Snažím se intenzivně pracovat, ale nesnáším pracovat v noci nebo o víkendu. Držím si svůj řád. Také u nás v ateliéru nechci pracovat ve stresu ani pod tlakem. Pro práci potřebuji řád. Úplně striktní ho nedokážu zachovat, ale potřebuji klid a odpočinek.

Co reprezentuje opravdu dobrého architekta?
Rozhodně jeho realizace, které za ním zůstávají. Jsou ale i výjimky, kdy to mohou být i myšlenky, ale to bych nepřeceňoval.

Máte své idoly, architekty, které uznáváte?
Svého času mě hodně oslovil Mario Botta a Peter Zumthor, nyní Valerio Olgiati, Carlos Carpa. Neměl jsem rád Le Corbusiera. Navštívil jsem ale tu jeho bytovku v Marseille a vzal jsem ho na milost, byl fakt nadaný. Názorově je spíš na opačném pólu než já, ale jeho architektura je dobrá.

Jak moc je podle vás důležité, aby vzhled interiéru navazoval na exteriér stavby a podpořil jejího ducha? Pokud ano, jak moc je to třeba v případě interiérů soukromých staveb?
Osobní prostor a individualita se ve vlastním bydlení rozhodně projevuje. Stačí se podívat na to, jak bydlí architekti. Většina proklamovaných myšlenek se v tom osobním bydlení často neprojevuje. Navrhuji interiéry a domy v souladu, ale i v souladu s lidmi, kteří tam budou žít. Jinak jsem ale výrazným odpůrcem přehnaných regulativů na všechno.

Co vás na vaší dosavadní úspěšné cestě architekta nejvíc potěšilo, nejvíc se vrylo do paměti? Na co nikdy nezapomenete a budete na to vždy rád vzpomínat?
Vezmu to namátkou. Těch zážitků je víc. Jed­ním z pěkných okamžiků byl moment, když mi zavolali z Kanceláře prezidenta republiky, zda bych mohl přijet. Seděl jsem v ateliéru a myslel jsem si, že si ze mě dělá jeden můj kamarád srandu. Takové fórky jsme si dělali. Znělo to věrohodně, ale nevěřil jsem. Takže na otázku, zda bych měl v určitý den čas jít na oběd do Lán s paní Livií Klausovou, jsem odpověděl, že nevím, že se musím podívat do diáře. Říkal jsem si, že si vezmu čas, abych roz­poznal, zda je to vtip kamaráda. Z blízkého období bylo i jednání s vatikánskou delegací ohledně mše papeže Benedikta XVI. v Brně, kdy brněnského biskupa napadlo, že bych měl na to jednání jet a vést ho. Tato zkušenost s ostřílenými vyjednavači byla k nezaplacení. A nezapomenutelným momentem bylo i založení našeho ateliéru s mojí ženou Vandou.

Co ve vás tyto události zanechaly? Jaký prožitek? Posunuly vás nějak?
Cítil jsem se doceněný, vnímal jsem podporu sebevědomí, ale na druhé straně jsem si uvědomoval, že jsem jeden z mnoha. Spíš mě to posouvalo k pokoře než k něčemu jinému. Kdybych si v některých chvílích připustil extrémní zodpovědnost, tak mi to podrazí nohy.

Kdybyste si dnes mohl vybrat, na čem byste si přál pracovat? Čemu byste věnoval svůj čas a um?
Nevím... Kdybychom zde seděli před deseti lety, řeknu mrakodrap. Už si ale dávám pozor na svá přání, protože vím, že se mohou vyplnit. Dnes by to bylo asi něco jako ideální maloměsto. Menší moderní město by bylo zajíma­vé, definované na základě konzervativnějších hodnot. Velké sny ale nemám.

Foto: Lukáš Hausenblas

→ Marek Jan Štěpán se narodil ve Frýdku-Místku. Studoval na Fakultě architektury VUT v Brně, kde se specializoval na novotvar v historickém prostředí a teorii architektury. S manželkou Vandou Štěpánovou založil Atelier Štěpán. Několik let vyučoval na VUT v Brně a s Jiřím Brochem představil koncepci freedomků – minimálního bydlení. Vytváří plastiky, maluje, pořádá plenéry a happeningy v Beskydech. V Brně na VUT založil Laboratoř sakrálního prostoru. Šest let se věnoval práci poradce kancléře prezidenta ve věcech architektury. Získal mnohá ocenění včetně zahraničních. Nejvíce za kostel sv. Václava v Sazovicích, který byl zařazen mezi deset nejlepších staveb na světě. Interiér kostela bl. Marie Restituty ve čtvrti Lesná v Brně byl zařazen mezi deset nejlepších interiérů světa. Za jeho stavbu získal i cenu v kategorii novostavba Grand Prix Architektů 2020. V roce 2023 opět v kategorii novostavba Grand Prix Architektů zvítězil s projektem vinařství Přátelé Pavlova.