11.06.2025
připravila: redakce
Druhý ročník festivalu s podtitulem Křehký svět představil jedinečné propojení současné architektury, designu a českého sklářského umění. V atmosféře atria Amazon Courtu a dalších míst Karlína jsme se během tří červnových dnů (5.–7. června 2025) ponořili do světa, kde estetika, řemeslo i reflexe současnosti vytvářejí prostor pro inspirativní dialog. Program plný přednášek, diskusí, komentovaných prohlídek i workshopů přilákal odborníky i veřejnost se zájmem o současné vizuální kultury.
Výjimečnou součástí festivalu byl i soubor rozhovorů s předními českými sklářskými osobnostmi – Rony Pleslem, Františkem Jungvirtem, Elis Monsport a Kateřinou Handlovou. Každý z nich přinesl vlastní pohled na význam skla v současném světě – jako materiálu nesoucího paměť, emoce i odvahu k experimentu. V otevřeném dialogu sdíleli nejen své tvůrčí postupy, ale i úvahy nad tím, jak sklářské řemeslo obstává v kontextu dnešní kultury, designu a společnosti.
Rony Plesl: Sochařské ambice a skleněná revoluce
Rony Plesl v Karlíně představil unikátní sklářskou technologii, kterou společně s mistrem Jiřím Šínem vyvíjí v Bělé pod Bezdězem. Tato technika tavení do uzavřených forem nemá ve světě obdoby a umožňuje vznik monumentálních plastik o hmotnosti stovek kilogramů. Vystoupení Plesla propojilo architekturu, řemeslnou dokonalost a osobní vizi – tvořit velké skleněné sochy jako přirozenou součást veřejného prostoru.
Spolupráce Ronyho Plesla a Jiřího se zrodila u výstavy v londýnském Victoria & Albert Museum – první společný projekt, který se celý prodal do USA. Od té doby spolu vytvářejí skleněné plastiky vznikající pomocí unikátní technologie tavení do uzavřené formy. Tato metoda, inspirovaná tradičním litím bronzu, umožňuje vyrábět monumentální, kompaktní objekty bez lepení či dodatečných spojů. Vývoj technologie trval přes dvanáct let metodou pokus–omyl – natolik specifický proces, že i kdyby někdo získal recepturu, trvalo by mu dekádu, než by ji zvládl.
Foto: archiv redakce
Jejich díla už dvakrát reprezentovala Česko – poprvé v Benátkách, kde se prezentovali na prestižním bienále a podruhé v Japonsku na Expu 2025. Instalace těchto soch je samostatnou disciplínou – jejich manipulace, váha, křehkost a logistická náročnost si žádají zvláštní přístup. Jak sám Plesl říká: „Sklo sice vypadá pevně, ale zlomí se vlastní vahou, když se s ním špatně otočíte.“
Budoucnost této technologie má podle Plesla největší potenciál právě ve veřejném prostoru. Sice prodává plastiky soukromým sběratelům velmi dobře, ale jde většinou o menší formáty. Ty skutečně monumentální objekty stojí miliony – a to už vyžaduje investice, které si může dovolit jen velmi úzký okruh zájemců. „Když má bohatý klient zaplatit pět milionů za sochu, často si řekne: za to můžu celý rok cestovat po světě s rodinou. Ale pokud je to součást veřejné stavby, jako je tahle, pak se ta částka v rozpočtu ztrácí,“ říká.
Zmínil také své dřívější architektonické zakázky i dobu, kdy bylo začlenění umění do architektury samozřejmostí – za minulého režimu totiž směřovala čtyři procenta státního rozpočtu právě na umění ve veřejném prostoru. Sám prý nijak nevolá po dotacích, ale věří, že umění do veřejného prostoru patří. Společně s Jiřím Šínem tak věří, že jejich technologie je připravena tvořit nejen pro galerie, ale i pro města, veřejná prostranství a architekturu budoucnosti.
Kam až sahají technologické možnosti této metody?
Momentálně jsou schopni vytvářet skleněné objekty o výšce až tří metrů. Největší výzvu nepředstavuje ani tak délka nebo šířka, ale právě výška. Čím vyšší objekt je, tím víc narůstá jeho hmotnost, a tím větší je tlak na samotnou formu. Stačí drobná vada – třeba milimetrová prasklina nebo dírka – a veškeré sklo může z pece jednoduše vytéct ven. V peci přitom panují extrémní podmínky – teplota je tak vysoká, že není možné proces během tavení kontrolovat vizuálně. Všechno se děje naslepo. A když pec po šesti měsících poprvé otevřou, buď je výsledek v pořádku – nebo mohou začít znovu od začátku. Je to proces nesmírně náročný, časově, finančně i psychicky. I proto se do něj většina umělců nikdy nepouštěla.
Výraznou část prezentace věnoval duchovnímu přesahu své tvorby. Sklenění apoštolové – každý podobný Kristu, a přece padlý – jsou jedním z nejsilnějších symbolických děl. Vznikli z jednoho kusu skla, bez spoje, beze švu. Plesl hovořil o tom, že krása nestačí – objekt musí mít duši. A právě ta v jeho tvorbě rezonuje – například i v růži nebo špalku se zaseknutou sekerou, která je pro Ronyho Plesla osobní. Je to vzpomínka na dědečka, který ho jako malého učil sekat dříví. Každý den, protože topil dřevem a uhlím, vytáhl sekeru ze špalku a začal štípat. A malý Rony mu u toho stál po boku a pomáhal. Ten rytmus, ten zvuk, ta chvíle… to všechno je v tomhle kuse.
Foto: archiv redakce
František Jungvirt: Váza jako objekt s emocí
Ve své přednášce „Váza jako objekt“ představil František Jungvirt přemýšlení o váze nejen jako o funkčním designovém předmětu, ale jako o svébytném výtvarném objektu. Na příkladech ze svého ateliéru v Košířích ukázal, jak každá váza může být nositelem příběhu, emoce nebo konceptu. Ve své tvorbě často pracuje s barvou jako výrazovým prostředkem, inspiruje se malbou (např. Jacksonem Pollockem) a nebojí se výtvarných přesahů ani kolaborací s dalšími autory. Váza se v jeho pojetí stává platformou pro zkoumání hranic mezi designem, řemeslem a uměním.
Eliška Monsportová: Sklo, které dýchá příběhem
Když se řekne sklo, většina lidí si představí elegantní vázy, broušené mísy nebo užitkový design. Pro Elišku Monsportovou je ale sklo mnohem víc – je to živý materiál, který prochází řemeslným procesem, nabývá tvaru pod rukama sklářů, v peci se mění z kapaliny v objekt – a v rukou designérky získává osobitý charakter.
Eliška stojí za značkou Elismonsport, která se věnuje autorskému sklu, rytině, objektům i solitérům pro interiéry. A jak sama říká – sklo není jen o designu, ale i o špíně, hluku, fyzické práci a spolupráci napříč řemesly.
Foto: archiv redakce
„Ve sklárně trávím hodně času. Někdy mám ruce špinavé od formy, jindy řeším, jak se bude objekt foukat nebo brousit. Je to proces, kde se mísí intuice s technologií. A právě to mě na skle fascinuje,“ říká.
Jedním z jejích prvních projektů byl set sklenic Forester Glassware – foukaných do sádrové formy. Sklenice mají divokou, nepravidelnou strukturu, která vynikne například s barevným drinkem nebo koktejlem. Spojují každodenní použití s výtvarným výrazem – a zároveň si udrží praktičnost. Jsou totiž odolné a vhodné i do myčky.
Eliščin rukopis se vyznačuje hravostí, ale i silnou inspirací přírodou. V sérii váz pracuje s motivy eroze, usazenin a organických struktur. „Chci, aby váza mohla stát jako objekt. Aby hrála se světlem, vrhala stíny. Zároveň má ale svou funkci – může být doma na stole a žít běžný život,“ vysvětluje.
Jedním z výraznějších kusů je tzv. Jacková váza, která vznikla na sklářském sympoziu v Novém Boru. Inspirovala ji pohádka o Jackovi a fazoli. Váza připomíná rostoucí rostlinu – má štíhlý, dynamický tvar, jako by stoupala vzhůru.
Rytina je další z technik, které se věnuje s hlubokým zaujetím. Ryté sklo podle ní ožívá až ve chvíli, kdy na něj dopadne světlo. Její rytiny často pokrývají nejen malé vázy, ale i velké skleněné desky nebo solitérní objekty. „Vizuálně je to dost náročné médium – neexistuje na to dobrá vizualizace. Rytina žije jen ve světle a prostoru,“ říká.
Vedle rytin a váz vytváří také zrcadla – od velkých triptychů s propracovanými rytými detaily až po menší zrcadla inspirovaná kresbou mořského příboje. Často spolupracuje s řemeslníky z jiných oborů – se zámečníky, slévači nebo truhláři. Díky tomu vznikají i kombinované objekty, v nichž se sklo propojuje s kovem nebo dřevem.
Zcela osobitou kapitolu tvoří světelné objekty. Eliška navrhla například lampu z opálového skla, která připomíná zledovatělý kámen. Vyniká svou tichou přítomností a jemným světlem, které nenápadně proměňuje prostor.
Nejnovější oblastí, kterou zkoumá, jsou větší skleněné panely – lehané a ryté desky, které mohou fungovat jako okno, stěna nebo světelný prvek. „Představte si, že vám doma skleněný panel přes den kreslí stíny na podlahu. Sklo není jen o průhlednosti, ale i o optické hře,“ říká.
Foto: archiv redakce
Kromě užitkových věcí a designu pro interiéry se Eliška věnuje také volné tvorbě – například objektům, které kombinují sklo a kov. Jedním z nich je Gardenus – vysoká socha tvořená taveným sklem a kovovou konstrukcí, která by mohla stát na zahradě, ale i ve veřejném prostoru jako samostatné umělecké dílo.
Eliška Monsportová patří k mladé generaci designérek, které pracují s materiálem s respektem, ale i s odvahou. Nebojí se zpochybnit zažité postupy, hledat vlastní cestu a kombinovat různé techniky i významy. Sklo pro ni není jen médium – je to příběh, který se píše ohněm, tlakem, rytmem dýchání i světlem.
Kateřina Handlová: Design, který vypráví
Pro Kateřinu Handlovou je design způsobem, jak vyprávět příběhy. Už během studií na UMPRUM objevila, že móda může být víc než jen estetika – může mluvit o svobodě, identitě i společenských stereotypech. Tato fascinace příběhem ji dovedla až k práci se sklem a světlem.
Foto: archiv redakce
Její tvorba propojuje současné technologie s ručním řemeslem. Výsledné objekty – ať už jde o světla, skleněné vázy nebo medaile – v sobě nesou poetiku, ale i silnou výtvarnou logiku. Instalace pro dubajské metro reagovala na pohyb lidí a světla, kolekce Heroine pro Rückl vzdávala hold ikonickým ženám a série Roseband tematizovala lásku jako krásnou i bolestivou emoci.
Velký ohlas vzbudily zlaté medaile, které navrhla pro hokejové mistrovství světa. „Byla jsem dojatá, když jsem viděla, jak je David Pastrňák drží v ruce. Byl to splněný český sen,“ říká.
Handlová spolupracuje s firmami jako BOMMA nebo Rückl a zakázky vnímá jako dialog – ne jen sebevyjádření. „Někdy musím potlačit svoje ego, ale o to větší radost mám, když výsledek slouží i ostatním.“
Foto: archiv redakce
Z módy si přenesla cit pro symboly, ze skla si udělala médium pro emoce. Ať už tvoří pro klienty nebo jen „pro sebe“, její objekty vždy svítí – doslova i významem.
