Letos slaví desetileté výročí. Všechny projekty dělají společně, o ponorce v případě tandemu Vrtiška • Žák nemůže být řeč. O výzvách, o vysněných pracovních metách a nejen o tom jsme si povídali s Romanem a Vladimírem v prostředí jedné z jejich realizací komerčních prostor.
19.06.2019 Připravila: Veronika Motyčková
Jak to děláte, že i po letech fungujete v tak harmonickém spojení? Co vám přináší spolupráce?
Roman: Pracovat ve dvou má nespornou řadu výhod. Zásadní je bezesporu rychlá zpětná vazba. Když člověk na něčem dlouho pracuje, ať už jde o jeden nebo více projektů, může se postupem času dostat do nějakého kruhu, a když právě včas přijde od toho druhého zpětná vazba, dokáže vás celkem rychle vrátit tam, kde potřebujete být.
Vladimír: U nás to funguje tak, že jeden respektuje názor toho druhého a vzájemně si práce toho druhého vážíme. Kdybychom si sami o sobě mysleli, že jsme nejlepší, tak to spojení určitě nefunguje. Vzájemný respekt a uznání druhého je zásadní.
Na všech projektech pracujete společnými silami?
Vladimír: Absolutně.
Znáte vzájemně své silné a slabé stránky?
Roman: Musíme je znát. Právě to s sebou přináší tak moc důležitou efektivitu. Já tvrdím, že člověk by měl dělat věci, ve kterých je dobrý, a ve kterých není, ty by měl přenechat jiným. A to nás v našem vztahu provází. Já nedělám věci, které umí líp Vladimír a naopak, samozřejmě pokud to není nezbytně nutné. Díky tomu jsme velmi efektivní.
Vladimír: Zpočátku jsme dělávali obsahově ty samé věci oba dva, ale dnes máme studio a tým se nám rozrůstá. Díky tomu nabyly i jiné povinnosti a organizační věci.
Máte neuvěřitelné oborové přesahy, je něco, co vás baví víc?
Vladimír: Přesahy jsou otázkou měřítka. Člověk je jeden, ergonomie je jedna. Když přemýšlíte nad prostorem, ve kterém se pohybujete, je to vždy v měřítku člověka a to samé funguje s produktem. Děláte-li design židle, zase ji vytváříte v měřítku člověka. Vždy jde o kreativní proces a důležité je, že vás to naplňuje. Musí to být výzva, kterou chcete překonávat.
Roman: Na Vladimírova slova navážu konkrétním příkladem. Ne nadarmo se jako jedno z prvních témat na architektuře zadává design židle. U ní je nutné řešit spoustu faktorů – design, tektoniku, stabilitu, určitou statiku... A vše musí fungovat v jednom celku. Jde o určité parametry, které budou vždy stejné, a s nadsázkou řečeno se pouze nafukuje měřítko.
Vladimír: Ještě bych se vrátil k tomu přesahu. My jsme kreativní studio. Nás zajímá, co se dá „ohnout“ a je to smysluplné. Musí nám to poskytnout dostatečnou míru prostoru pro kreativitu. Teď již několik měsíců pracujeme na katamaránu. To je zcela odlišná disciplína. U takového produktu řešíte, jak vypadá zvenku, uvnitř, ale veškerý design musí mít především funkci. Vše musí hrát dohromady. V obecné rovině je ve finále jedno, co děláte, ale musí to fungovat jako celek.
Foto: Lukáš Hausenblas
Roman: Konkrétně u toho katamaránu je ještě rozdíl, že musí splňovat určitá bezpečnostní a údržbová kritéria. Pro nás suchozemce to byla doopravdy velká škola. Co je na pevnině automatické, na vodě bývá úplně jiné a naopak. A právě to je na naší práci nejlepší. Přeskakujeme z tématu do tématu, nutí nás to být stále ve střehu. Rozšiřujete si rozhled, otvírají se vám nové možnosti.
Předpokládám, že jste ve fázi, že si projekty můžete vybírat?
Vladimír: My jsme si vždy vybírali projekty, které nás oslovovaly a měly pro nás potenciál. Každý projekt nám musí dávat šanci se kreativně vyřádit, tj. vyždímat jeho potenciál na maximum.
Roman: Zpočátku naší kariéry jsme přirozeně pracovali na různých projektech, ale nikdy to nebyly zakázky, za kterými bychom si nestáli. Když pracujeme na nějakém projektu, děláme ho s cílem dostát té nejvyšší možné kvalitě... Ten projekt musí fungovat jak pro klienta, tak i pro nás. Musíme se s ním ztotožnit, my jdeme s kůží na trh, podepisujeme se pod něj. Naše jméno pod realizací by mělo být, s nadsázkou řečeno, synonymem kvality.
V oboru se pohybujete již řadu let, na VŠUP, kde vedete Atelier D2 (Design interiéru a nábytku), jste se vrátili a rozvíjíte nové talenty. Změnil se nějak za ty roky přístup?
Roman: Změnilo se to rapidně – v něčem pozitivně, v něčem negativně. Dnešní generace ve spojení síly médií a sociálních sítí má tendenci rychleji vyzrát, vyspět. Když to srovnám s dobou našich studií, tak dnešní studenti vědí množství informací dřív, než na školu nastoupí. My jsme se k nim dostali leckdy až v průběhu studií nebo i po nich. To jde přirozeně ruku v ruce také se stoupající úrovní vzdělání u nás. Na druhou stranu generace tzv. mileniálů očekává, že za nimi věci a lidé budou přicházet tak nějak automaticky. My jsme si museli vše vybojovat, řešili jsme, kde, co a jak vyrobit. Dnes si můžete vše vytisknout na 3D tiskárně a využívat maximum současných technologií, to myšlení dnešní generace v mnohém determinuje.
Vladimír: Navážu na Romana, který zmínil sociální sítě. Dneska je svět plný „jakoby“ osobností. Každý si myslí, že je hvězda. Za nás to tak nebylo. V první řadě jsme museli makat, protože nás to bavilo, naplňovalo a až následně jsme řešili možné zviditelnění a sebeprosazení. Dnes mi přijde, že je to naopak. Je otázkou, jak na nás tenkrát pohlížely starší generace, ale faktem je, že sociální sítě do všeho vnesly určitou sílu „sebechvástání“, a to i v případě, že výsledek stojí očividně za hovno.
Pro vaše studenty je celkem běžné, že odjíždějí na stáže. Vy jste také byli, a to v době, kdy to tak snadné asi nebylo. Byli jste oba na univerzitě Alvar Aalto v Helsinkách, proč právě tohle místo?
Roman: Pro mě byly Helsinky jasnou volbou. Ke Skandinávii mám citovou vazbu. Ač to může znít bizarně, tak mně ani zima, ani tma nevadí. Já tam jel s jasným cílem studovat v zemi, která nejenže patří mezi světovou špičku v rámci vzdělávání, ale také v zemi, která je jednou z kolébek designu v Evropě. To pro mě bylo klíčové. Pokud bych to chtěl bagatelizovat, tak bych mohl říci, že ti, co míří na jih, jedou spíše na dovolenou, ti, kteří míří na sever, jedou víc za prací. I proto jsme si vybrali Helsinky.
Vladimír: Na stáže se lze dívat několika úhly pohledu a rozhodně nemusí jít jen o úhel profesní, ale především o osobnostní nebo sociální. Takhle to máme u mnoha našich studentů a mimochodem ani já jsem nebyl výjimkou. Já byl nadšenec do detailu, ale chyběl mi nadhled, a když jsem se vrátil do Čech, cítil jsem, jak jsem se osobnostně postavil na vlastní nohy. Pro rozvoj osobnosti je stáž téměř nutností, ačkoli je povinně volitelná.
Na čem právě pracujete?
Roman: Asi před rokem jsme se s Vladimírem zastavili a cíleně začali bilancovat. Byli jsme přehlceni projekty a zakázkami – především interiérového charakteru. Interně jsme si řekli, že je potřeba trochu zpomalit a znovu se vrátit k tomu, co máme vystudované a je nám blízké – k produktovému designu. Ale vy asi chcete, abych byl konkrétnější? Těch projektů máme mnoho, jen namátkou zmíním navázání na spolupráci s Javorinou, s níž realizujeme kolekci sedacího nábytku, jednáme s Lucií Koldovou a s Brokisem ohledně designu nových svítidel. Pro RIM, v jejichž showroomu dnes sedíme, řešíme kolekci kancelářského nábytku. Po letech jsme také oživili spolupráci s firmou mmcité. Mnoho spoluprací začínáme znovu, ale některé obnovujeme. Proto jsme velmi rádi, že se osobní vazby ani za ty roky nezpřetrhaly a že nás stále veřejnost vnímá nejen jako architekty, ale také jako produktové designéry.
Vladimír: Jen doplním... Je toho mnoho, a když to shrnu v jedné větě: „Od hodinek přes luxusní vilu v Troji, hotel na Václavském náměstí, dřevěnou židli až po katamarán,“ tak to je více než vystihující.
Nedá mi nezeptat se, jaká je vaše nejvyšší meta, kterou byste si rádi v profesním životě splnili?
Roman: Já bych tuto otázku rozdělil na architektonickou a produktovou část. Mým dřívějším snem bylo navrhnout mrakodrap, ale ten nám v těchto končinách nepřísluší. Sním o tom udělat veřejnou budovu, ideálně nějakou instituci, jako je galerie nebo knihovna. Takový kulturní svatostánek – to je pro mě stále velká výzva. A tou druhou metou je vytvořit ikonu. Chtěl bych vytvořit něco v duchu Bauhausu, produkt, který je dostupný, praktický a zároveň v sobě nese „vyšší“ estetiku a přidanou hodnotu.
Vladimír: I já mám takové dva cíle, přičemž ten produktový se velmi podobá Romanově představě, a to udělat produkt, který tady bude navěky, bude funkční, nebude „zaplevelovat“ planetu, nebude to jen design pro design. A v architektuře mám již delší dobu jasno. Chtěl bych navrhnout most, solitér s jasnou funkcí, s jasnou estetikou, limitovaný mnoha faktory.
Roman Vrtiška a Vladimír Žák
Seznámili se již při studiu na VŠUP, kde zahájili spolupráci. Absolvovali také stáž na univerzitě Alvar Aalto v Helsinkách, kde byly jejich práce mnohokrát oceněny. Již deset let pracují společně a se svým týmem se věnují projektům z oblasti architektury, interiérů a produktového designu. Od roku 2016 vedou ateliér Design interiérů a nábytku na VŠUP v Praze. Znamením jejich rukopisu je silný racionální pohled. Jak sami říkají, jakmile projekt funguje dobře po funkční rovině, až pak do něj lze vkládat emoce.