Talentovaná, vzdělaná, pracovitá, úspěšná i krásná... Obdivuhodných přívlastků má Lucie Koldová, čerstvá držitelka ocenění Designér roku, nespočet a ke všeobecnému potěšení se mnoho z jejích kvalit odráží i v objektech, jež tvoří a kterými je radost se obklopovat.

26.04.2019 Připravila: Jana Polomová

Dodnes si velmi dobře pamatuji její diplomovou práci – multifunkční kolekci Home Fitness, kterou vystavovala na Designbloku ’09 a která jí přinesla titul Objev roku na Czech Grand Design 2009. Série interiérového nábytku sloužícího také jako cvičební náčiní byla nápaditá, dynamická, hravá. Ke stolu Tresury Table, který byl součástí expozice, jsem tehdy nadšeně přiváděla další a další kamarády a společně jsme se při jeho nesmělém osahávání shodovali na tom, že se rodí velká hvězda produktového designu, a drželi jí všechny palce. Uběhlo téměř deset let a Lucie se za tu dobu stihla stát světově uznávanou a vyhledávanou tvůrkyní, art direktorkou společnosti Brokis, majitelkou vlastního studia s bohatými zahraničními zkušenostmi a v neposlední řadě maminkou Sebastiana a Stelly.

Hned po absolvování UMPRUM jste začala pracovat v pařížském studiu Arika Levyho. Později jste úzce spolupracovala s Danem Yeffetem a nakonec ve Francii založila vlastní studio. Ve všech ohledech jste uspěla, proč jste se vrátila do České republiky?

Začátky ve Francii pro mě byly těžké, a to především proto, že jsem neuměla jazyk. Ještě během studia jsem strávila semestr ve Švédsku, a tam to bylo naopak. Když přijel někdo ze zahraničí, byli rádi, že s ním můžou mluvit anglicky. Měla jsem tam spoustu kamarádů. Asi to bylo i tím, že jsme ve škole byli všichni stejně mladí, otevření... Ve Francii jsou lidé uzavřenější, zvlášť pokud nemluvíte jejich řečí. Byl to pro mě tehdy trochu kulturní šok, vůbec jsem netušila, do čeho jdu.

Ani v rámci práce jste s novými kolegy nenavázala bližší vztahy?

Ve studiu měl každý své stanoviště a celý den práci od devíti ráno do půl osmé večer. Hodina přes oběd byla na navazování přátelství málo. Nejvíc jsem tam spolupracovala s Danem Yeffetem, se kterým jsme následně založili studio. Měla jsem od začátku hodně nápadů, ale nebylo kdy je realizovat, dokud jsem pracovala pro Arika. S Danem jsme společně tvořili, cestovali na výstavy a navazovali kontakty. Když se na mě později začali obracet klienti s konkrétními zakázkami, pochopila jsem, že chci dělat už jen sama za sebe. S Danem jsme se tedy přirozeně a v klidu rozdělili.

Prý jste uvažovala také o Londýně?

Ano, ještě před Paříží jsem chtěla do Londýna a i během pobytu ve Francii jsem věděla, že by to tam pro mě bylo snazší. Londýn je totiž daleko víc multikulturní a cizince přijímá snáz... Taky jsem si pořád myslela, že jako designérka bych měla absolvovat slavnou College of Art, tak jsem se na ni hlásila, byla přijata ke studiu a nakonec tam nenastoupila. Hodně mých kolegů a přátel mě dlouho přesvědčovalo, že tu školu nepotřebuji, a dokonce i u přijímacího řízení mi bylo řečeno, že už designérka jsem...

Asi jsem to potřebovala slyšet právě tam, teprve tehdy jsem to totiž přijala jako fakt a neměla potřebu dalšího studia. Protože už jsem v té době měla fungující ateliér s Danem, nedávalo smysl začínat někde znova, sama a bez peněz. Bylo mnohem přirozenější pokračovat v Paříži. Londýn mě lákal, vysnila jsem si ho ještě jako studentka, ale osud mě zavedl do Paříže a situace už další větší změně příliš nenahrávala. Navíc v Paříži to bylo taky bezvadné. Jen jsem se tam zpočátku musela sama se sebou dost poprat a rozpustit nějaké ty ideály...

Jaké ideály jste v Paříži rozpustila?

Například jsem musela pochopit, že ani když jste mladá, nadějná a šikovná, ve světě na vás nikdo nečeká. Je tam obrovská konkurence a své místo si musíte vydobýt a postupně se vypracovat.

To se vám podařilo mimořádně dobře, což mě vede zpět k otázce, proč jste se vrátila do Čech?

Měla jsem jednoduše pocit, že právě tady je mé místo, těžko to vysvětlit racionálně. Jako by kapitola mého života ve Francii byla dopsána... Vše, co jsem potřebovala, jsem tam získala a chtěla se pohnout zase dál. Začala jsem v té době úzce spolupracovat s Brokisem a cítila, že právě to má smysl. Chtěla jsem taky najít partnera a založit rodinu, která je pro mě víc než profesionální úspěch. Navíc mi připadalo důležité tvořit z České republiky, a přispívat tak k tomu, aby byla ve světě více vidět. Když jsem ve Francii řekla, odkud jsem, ani netušili, kde se naše země nachází. Nerozuměla jsem tomu, že stát, který je tak blízko, o nás nemá ani páru, a strašně mě to trápilo. Takže od té doby dělám maximum proto, aby všichni věděli, kde ty Čechy jsou...

V čem se liší přístup k designu ve Francii a u nás?

Ve Francii je design přirozenou součástí společnosti. Mají tam silné firmy a mnoho špičkových designérů, celý svět se dvakrát ročně sjíždí na Maison & Objet a kulturní scéna obecně je tam velmi živá. Na druhou stranu Francouzi nejsou designem posedlí. V Čechách jsme v tomto ohledu vzhledem k naší historii pozadu, takže design někdy až příliš hltáme. Zase je u nás v této souvislosti příjemné sledovat vzestup některých českých firem, které sklízejí zasloužený úspěch ve světě i přes to neuvěřitelné množství konkurence. Není jednoduché proniknout mezi společnosti, které jsou na trhu desítky let a mají silné jméno a výborný marketing. Chce to tvrdou práci, skvělé nápady, sílu vůle i velmi dobře promyšlenou strategii. Hlavně ale musíte mít něco, co ti druzí nemají – my vynikáme například ve sklářství.

Když mluvíte o tvrdé práci, nechybí vám někdy volná tvorba? Jak vnímáte skutečnost, že každý váš návrh je od začátku omezen potřebami konkrétní funkce?

To je jedna z věcí, které na produktovém designu zbožňuju. Mám ráda ten racionální aspekt mé práce. Neumím dělat věci bezdůvodně a baví mě vše dobře promýšlet. Nejsem snílek, který by někde bloumal a čekal, kam ho to zavede. Musím cítit určitou potřebu, impuls, na který můžu re­agovat a v jehož rámci si pak hledám vlastní způsob vyjádření. Taky mě baví ten kontakt s druhou stranou včetně toho, že musím odpovídat na určitá specifika výroby... Někdy například technologové spočítají, že je potřeba něco udělat jinak, a já pak na základě jejich výpočtů přijdu s řešením. Pořád jsem tak nucena překonávat nějaké hranice. Kdybych se věnovala volnému umění, vycházela bych jen z vlastního rozpoložení, ale mě baví reagovat na výzvy zvenčí a mám ráda tu komplexnost. Ještě před studiem na UMPRUM jsem namalovala spoustu obrazů, a když jsem se rozhodovala, jestli jít studovat AVU, měla jsem tehdy pocit, že na výtvarnou tvorbu školu nepotřebuji. Samozřejmě vím, že existuje například mnoho sofistikovaných technik, které je náročné se naučit, ale pro mé vlastní potřeby při tomto způsobu vyjádření jsem to tak tehdy necítila. V případě produktového designu jsem vůbec nevěděla, co to obnáší, něco navrhovat. Měla jsem zkrátka pocit, že je tam toho k učení víc.

Která fáze tvůrčího procesu vás baví nejvíc?

Baví mě celá ta cesta... Ale lhala bych, kdybych nepřiznala, že obzvlášť si užívám moment, kdy už je vše hotové a já svou práci vidím vystavenou a nablýskanou v celkovém kontextu a ještě přitom můžu vidět, jak na to reagují ostatní lidi. Je to krásná chvíle uspokojení z dobře odvedené práce. Fascinující je také to šimrání v břiše, když se jedu podívat na první prototyp. I když je to vždy hezké setkání, pokaždé se s tím předmětem musím nejprve dlouze seznamovat. Do té chvíle mám v hlavě jen prvotní skicu a určitou představu, kterou pak musím konfrontovat s realitou. Nejvíc nervózní však bývám úplně na začátku, když hledám tu správnou cestu, jak nový objekt uchopit, a cítím nejistotu třeba i ohledně toho, jestli se výsledek bude druhé straně líbit...

Přes všechny úspěchy a ocenění máte ještě pořád pochybnosti?

V procesu formování idey pochybuji pořád, teprve když je to „ono“ a já se zamiluji, už nepochybuji. Pak teprve vím, že je to přesně to, co jsem chtěla. Občas ale i to vyústí v lehké zklamání, když je třeba z důvodu vysokých nákladů na výrobu najít jiné, úspornější řešení.

Máte velmi široký záběr. Navrhujete nábytek, vytvořila jste i kolekci šperků, překvapujete stále novými kolekcemi půvabných svítidel... Která kategorie je vám nejbližší?

Určitě světlo. Nejde o statický objekt, ale formu energie ovlivňující lidi a jejich náladu. Světlo mění svůj vzhled, vypadá jinak ve dne a v noci. Nezabývám se technickým osvětlením, tvořím spíš zářící sochy, takže každé mé svítidlo má skulpturální a dekorativní charakter. Samotné světelné efekty pak každý objekt pozvedávají do další dimenze, zatímco odkládací stolek svou podobu nikdy nemění. Na člověka však působí také teplota světla, proto když v Brokisu vytváříme nový produkt, vím, že tam musí být dostatečná variabilita a možnost stmívání. Optimální je rozsah od 2 200 do 4 000 kelvinů. Nemám ráda chladné odstíny, nešla bych například do podniku vybaveného skleněnými koulemi s chladným světlem, protože to tam nebude dostatečně útulné bez ohledu na architektonické řešení prostoru a jeho vybavení. Ale i další kategorie mě baví, jsem produktová designérka, takže mě zajímá produkt jako takový. Líbí se mi možnost poskládat si svět kolem sebe podle vlastních představ a vizí.

Pracujete hodně se sklem. Čím si vás tento ušlechtilý materiál získal?

Fascinuje mě jeho průhlednost a efekty, které v kombinaci se světlem tvoří. Je to podle mě hodně feminní materiál svým leskem, křehkostí i prostupností světla. Myslím, že je to ten nejvhodnější materiál pro světlo obecně. A nedávno, když jsem si vybírala nějaké oblečení na sebe, jsem si uvědomila, že mám hodně průsvitných materiálů. Rafinovanost transparentnosti mě jednoduše baví. Ale svítidla jsem nezačala navrhovat kvůli sklu, ten materiál jsem lépe poznala až v souvislosti s firmou Brokis a zamilovala si ho postupně.

Působíte na mě jako silná žena, která postupuje velmi systematicky a nenechá nic náhodě...

Systém a hloubku potřebuji. Proto odmítám nabídky například na tvorbu oděvních kolekcí. Nevidím důvod skákat tolik stranou. Nechci dělat věci povrchně. Třeba právě v oblasti osvětlení mě velmi baví rozvíjet různé možnosti a jít víc do hloubky. Výjimku jsem udělala asi jen u té kolekce šperků, kterou jsem také dlouho odmítala. V oboru máme mnoho kvalitních autorů, jako je Eva Eisler, Janja Prokić, Blueberries… Říkala jsem si proč do toho vůbec vstupovat vedle těchto es? Nakonec jsem souhlasila s jedinou kolekcí jen proto, že mě vytrvale přemlouval kamarád.

Vyjmenovala jste několik oblíbených návrhářek šperku. Kdo vás inspiruje v oblasti produktového designu a architektury?

Rozhodně bratři Bouroullecovi. Jejich styl se mi líbí, vždy se na něj dokážu výtvarně naladit a zároveň mě pokaždé něčím překvapí. Jsou to poetičtí formalisté, ale v každém jejich návrhu najdete nějaký zajímavý prvek, třeba jen detail. Líbí se mi, že jejich věci v interiéru neřvou, dají se kamkoli začlenit, a přitom nejsou fádní.

V oblasti architektury obdivuji například Johna Pawsona nebo Petera Zumthora. Čisté linie, klidná barevnost a skutečnost, že nic nepřebývá ani nechybí, tvoří v jejich podání harmonický celek. Klid a vyváženost je něco, co postrádám, a vyhovuje mi tyto kvality získávat právě skrze design a architekturu.

S jakými značkami byste ráda spolupracovala?

Z oblasti svítidel je to určitě Flos. Jsou to trend­setteři, pracují se skvělými jmény a jejich prezentace je vždy velkolepá a překvapivá. Co se týče nábytku, ráda bych pracovala pro Moroso nebo Ligne Roset.

Už jako velmi mladá jste dosáhla mimořádných úspěchů. Jak se vám to podařilo?

Moc jsem si to přála a hodně na tom pracovala. Chtěla jsem stihnout spoustu věcí jako mladá. Myslím, že když jde člověk cestou sebepoznání a je k sobě upřímný, přijde na to, co chce, a pak si umí hodně pomoct sám. Důležité je odpovědět si na určité otázky a vykročit tou správnou cestou. Samozřejmě kdybych neměla nějaké vlohy, tak bych si asi mohla přát ze všech sil a stejně by to moc dobře nešlo...

Jak ovlivnilo založení rodiny vaše životní priority?

Priority se v mém životě pořád mění, nejde o trvalý stav. Děti jsou samozřejmě hodně vysoko, ale i práce se mi stále dere do popředí. Nemůžu bez ní být. Věřím ale, že ty dvě duše, které si mě našly, mě berou i s tou prací, a když mám nějaké pochybnosti, tak si říkám, že je to taky jejich zodpovědnost a musejí to se mnou nějak zvládnout.

Co z toho, čeho jste dosud v životě dosáhla, vás skutečně naplňuje?

Momentálně jsou to teprve dva měsíce, co jsem porodila naše druhé dítě, dceru Stellu, takže odpověď se sama nabízí... Největším naplněním je pro mě rodina. Můj úžasný manžel a dvě nádherné zdravé děti. Skutečným smyslem není práce, ta vždycky nějaká bude, ale láska. A to jsem věděla odjakživa...

LUCIE KOLDOVÁ (*1983)

V roce 2009 absolvovala VŠUP v Praze v proslulém Ateliéru produktového designu vedeném Janem Němečkem a Michalem Froňkem ze studia Olgoj Chorchoj. Za svou diplomovou práci vystavenou na Designbloku ’09 získala ocenění Objev roku v rámci Czech Grand Design 2009. Následně odcestovala do Paříže, kde více než rok působila ve studiu Arika Levyho, poté založila vlastní studio nejprve s kolegou Danem Yeffetem a později se osamostatnila. V současnosti vede studio v Praze. Od roku 2010 úzce spolupracuje s českým výrobcem osvětlení Brokis, kde nyní působí na pozici art direktorky. Její široké portfolio zahrnuje interiérový nábytek i doplňky, v posledních letech se přitom zaměřuje především na design osvětlení. Její tvorba byla představena na mnoha mezinárodních přehlídkách např. v Miláně, Paříži, Londýně nebo Tokiu. V loňském roce se také stala první českou designérkou a teprve druhou ženou v historii, která byla oslovena, aby se v rámci veletrhu IMM Cologne chopila exponátu Das Haus – jedná se o imaginární dům sloužící k prezentaci a zároveň oslavě tvorby jednoho vybraného designéra. V rámci letošního předávání cen Czech Grand Design 2018 získala titul Designér roku.