V zimních měsících si málokdy vystačíme s jediným zdrojem světla. Optimální je po vzoru Skandinávců kombinovat více typů lamp, které zdůrazní jednotlivé funkční zóny a dodají prostoru plasticitu, na kterou jsme zvyklí v letním čase, kdy ji přirozeně zajišťuje slunce.
15.05.2022 Připravila: Jana Polomová, Foto: archiv redakce
Jak to vidím
Jana Polomová
redaktorka
Nedostatek slunečních paprsků a nemilosrdné krácení dnů snáší každý jinak. Já zhruba od konce podzimu do začátku jara strádám. Až tak, že jak je mi blízká severská kultivovanost, stejně bych ji pro trochu toho starého dobrého slunce bez váhání vyměnila za jižanskou neuspořádanost. (Beztak jsou Skandinávci takoví estéti jen proto, že jim nezbývá nic jiného, než být zavření v domech, které teda aspoň musejí mít krásné, aby tu dobu temna přežili.) Sedím tu v polovině listopadu po procházce věhlasnými brdskými lesy, jejichž krásu jsem jaksi nemohla plně docenit, protože nejdřív byly ponořeny v mlze a následně i ve tmě. Jasně, smyslová deprivace nás vede od vnějšího k vnitřnímu. Známe. Často si totiž v takových chvílích kladu filozofické, někdy až teologické otázky. Začíná to obvyklým „odkud přicházím, kde jsem a kam směřuji?“ Vzhledem k všudypřítomné tmě rezignuji na jasnou odpověď a rozsvěcuji čelovku. Jdu hlouběji a ptám se, kdo tohle vymyslel? Co to je za paradox, že Země je Slunci blíž teď než v prosluněném červenci? To, že ona proměnlivá vzdálenost nijak nesouvisí se střídáním ročních období, je mi fakt jedno a pohrávám si s myšlenkou, že od téhle letargie bych se mohla odpíchnout na cestě k osvícení. Vždyť podle monismu je všechno jedno. Doma rozsvěcuji všechny stolní, stojací i nástěnné lampy a doufajíc, že to slavné osvícení není jen nějaká nadnesená metafora (nedejbože paradox!), volám: budiž světlo!
