Kdo tu žije...

Dorotea Landová, MA

-  vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy se zaměřením na filozofii, dějiny umění a kultury

- v Nizozemí získala titul MA (Magistr umění) na Universiteit Maastricht

-  v roce 2006 založila se svou sestrou Ing. Barbarou Venter DesignŠkolu

Od začátku jste hledala pouze krátkodobý pronájem. Proč jste si vybrala byt ve stavu, který si žádá tolik úprav?

Měli jsme s přítelem krizi, tak jsem hledala vcelku narychlo bydlení, které by bylo v dobré dostupnosti do centra a nebylo přitom předražené. Po této stránce je byt vyhovující a mezi jeho další klady patří pěkný výhled a dostatek přirozeného světla. Není snadné najít rychle bydlení takových kvalit. Jedinou nevýhodou bylo, že byt vypadal opravdu hrozně... Ale protože patří kamarádovi, řekla jsem si, že bude docela milé pojmout proměnu jako přátelskou službu. Zároveň mě lákala možnost vyzkoušet si, jakého maximálního efektu dosáhnu s vynaložením minimálních prostředků.

Do bytu jste investovala své prostředky, přestože už teď víte, že zde budete žít jen několik měsíců?

Ano. Brala jsem to od začátku jako pokusný projekt, na kterém lze dokázat, že i za málo peněz je možné vytvořit vkusný interiér. V DesignŠkole jsme přesvědčeni, že když jsou levné věci dobře sladěné, tak je výsledek lepší, než když jsou drahé věci sladěné špatně.

Co tedy bylo nutné změnit?

Kámen úrazu je vždy podlahová krytina. Když neladí, tak je celé schéma špatně. Začala jsem u podlah a zbytek jsem barevně přizpůsobila. Do obývacího pokoje jsem zvolila celoplošný koberec, jehož cena včetně pokládky byla 4 000 korun. Na jednu stěnu jsem vybrala tapety v kombinaci barvy taupe, což je hnědo-šedo-fialová barva, a lehkého stříbra. Koberec a tapeta ve stejném odstínu jsou základem barevného schématu prostoru. Eleganci interiéru dodávají křesla odkazující k antické židli klismos a křesílko, které materiálem a barvou rozráží barevnou monotónnost. Aby interiér nebyl příliš tmavý, přidala jsem pár kousků nábytku a doplňků v odstínech bílé.

Finančně náročná bývá rekonstrukce kuchyně.  K ní jste tedy nepřistoupila, ale její vzhled bylo také potřeba změnit. Jak jste postupovala?

Původně jsem chtěla vyměnit dvířka úložných prostor, ale protože kuchyňská linka je ze sedmdesátých let, moduly mají úplně jiné rozměry než ty, které jsou k dostání dnes. Takže jsem jen odmontovala původní madla a dvířka natřela na bílo. Zásadní proměny jsem dosáhla kombinací tmavých stěn a světlé podlahy. Tento postup se ve světě používá často a velmi se mi osvědčil. Vzhledem k tomu, že do kuchyně neproniká přirozené světlo, vzniká díky nízkému jasu dojem většího prostoru, protože nevidíme jeho konec.

Kromě toho, že vedete školu zajišťující výuku interiérového designu, také navrhujete interiéry. Jaký mají čeští klienti vkus a je něco, co byste na něm změnila?

V naší škole se snažíme vkus lidí neměnit. Víme, že svět je někde jinde, než jsme my, ale už i tady se o hodně mění a jsou vidět pokroky, za které jsme strašně rádi. Když přijde klient s nějakou představou, nebereme mu ji. Naším cílem je pracovat s jeho vkusem tak, aby výsledek byl co nejlepší. To znamená někde ubrat a u něčeho, co by klient ani tak úplně nechtěl, musíme trochu přidat. Ale kdybych si mohla přát nějakou změnu, tak by to bylo méně barev v interiéru.

Takže nejste nadšená z plastových židlí, výstředních svítidel světových designérů apod.?

To zase ne. Pokud jde o kvalitní design, líbí se mi i barevnost a pestrost, ale dokonalého dojmu v tomto případě nelze dosáhnout levně. Spíš jsem měla na mysli trend barevných zdí, který je u nás tolik oblíben, protože jde o nejlevnější způsob, jak dostat do interiéru barvy. Jenže skoro žádná barva na stěně nevypadá dobře. Často se například setkáváme s představou červené zdi, minimalistického bílého sofa a lampy ve stylu svítidla Arco. S takovými nápady nebojujeme. Buď přijde někdo, u koho máme pocit, že mu dokážeme pomoct, nebo přijde někdo, komu pomoct nedokážeme, a v takovém případě si jen navzájem vysvětlíme, že neposkytujeme ten správný typ služby pro něj. Ať si každý bydlí, jak chce, ale mám-li na něčem pracovat, musím být schopná se s tím ztotožnit.